Eithné

19.3.2006 - 12:13:22

Volání dra�?í krve

Je to už tak půl roku staré, ale pro m�? to půvab stále neztratilo. Snad se to bude líbit i vám ;o)

Miluju západy slunce. Když jsem sama, �?asto nechávám po svých tvá�?ích stékat t�?pytivé slzy a dovoluji lítosti, aby m�? zaplavila. A hluboko za svýma myšlenkama cítím radosti i bolesti ostatních, t�?ch, kte�?í jsou jako já.
Je nás dost. Jsme propojeni jedinou spole�?nou myslí, která nám nedovoluje, abychom se cítili opušt�?ní. Ten, kdo se raduje, dává své št�?stí ostatním, zatímco ten, kdo strádá, nikdy není ve své bolesti sám.
Miluji ostatní. Každý z nás je n�?�?ím jedine�?ný, ale p�?esto máme hodn�? spole�?ného. Své p�?edky a to, co nám po nich zbylo. Poslání, které zatím nikdo nedokázal naplnit. Tajemství, pravdu o nás. Ten, kdo nás zradí, bude zárove�? i naším vrahem. Máme spole�?né t�?lo. Ne, samoz�?ejm�? nemyslím tu k�?ehkou lidskou schránku, myslím t�?lo obrovského draka, které je schováno kdesi v horách. Ten, komu se toto t�?lo poda�?í zcela ovládnout, bude moct navrátit sv�?tu jeho rovnováhu.
Jenže my ubýváme.
Ten, kdo se za�?ne chovat jakko �?lov�?k, může �?lov�?kem také zůstat. A to se u nás �?asto stává...
Ubýváme.
Sama jsem se zatím jen jednou pokusila prostoupit do našeho spole�?ného t�?la. Málem se mi to povedlo. Cítila jsem toho obrovského ješt�?ra ve své mysli, hrozil mi zavalením a zašlápnutím, vnímala jsem jeho opot�?ebenost, jak to každý bezohledn�? zkoušel na vlastní p�?st... Pak už jsem musela odejít. I tak jsem se zdržela p�?íliš dlouho na to, aby si toho lidé nevšimli. Má lidská schránka na to totiž reagovala t�?asem a to je vyd�?silo.
A tak nyní �?ekám, až budu dostate�?n�? p�?ipravená. Jen v mých o�?ích byste mohli �?íst, kdo vlastn�? jsem, ale můj pohled nikdy na tak dlouhou dobu nezachytíte.
Západy slunce. Miluji je. Jsou nádherné. Můžu nechat voln�? proudit své myšlenky a v�?d�?t, že nejsem sama. Stýská se mi po sv�?t�?, který by tu mohl být, nebýt lidí. Kéž bych byla tou, která všechno zm�?ní! Nekone�?ná lítost a bezb�?ehé zoufalství jsou mými průvodci, když si uv�?domuji, jak dlouho ješt�? musím �?ekat.
Miluji ostatní. Spole�?n�? se mnou nesou mé b�?emeno a podrží m�?, když je nejhů�?. Spole�?n�? můžeme nenávid�?t lidstvo.
Ano, nenávist. Nenávist vů�?i lidstvu. Zasloužilo by vyhubit jako celek... Jenže ne jako jednotlivci. Vždy jsem se lidí bála a utíkala p�?ed nimi. Slovy jsem dokázala seknout a ublížit jako nikdo jiný, jen aby se ke mn�? nep�?iblížili.
Jenže se našel �?lov�?k, kterého to neodradilo. Ostatní m�? ut�?šovali, když jsem strachy ani nedýchala, jak jsem se ho bála, když se m�? poprvé dotknul. Jeho dotyky ovšem nebyly zra�?ující, jak jsem �?ekala �?? bylo v nich p�?átelství a... A co vlastn�?? Pro�? to ten �?lov�?k d�?lal? Já mám své p�?átele hluboko uvnit�? sebe! Copak on ne? Opravdu jsou lidé tak sami? Chce snad nalézt teplo v srdci n�?koho druhého?
Jeho objetí h�?álo.
Pozor, abys nezůstala �?lov�?kem! doráželo na m�? varování od ostatních jako vlnobití, které zaplavuje b�?eh, a já se bezd�?ky ješt�? více p�?itiskla k tomu �?lov�?ku. Byl pro m�? oporou, i když o tom nev�?d�?l.
Jen když se mi cht�?l podívat do o�?í, odvracela jsem tvá�?.
�??Co?�?? dolehl ke mn�? jeho šepot. �??Chci se na tebe dívat...�??
Já vím. Ale�??
Pohled jeho o�?í mrazil. Tisíce nezodpov�?zených otázek, které by cht�?l vyslovit, se mu v nich odrážely ješt�? s n�?�?ím �?? s odrazem ješt�?ra, draka, m�?.
Ostatní k�?i�?eli strachem, báli se prozrazení, prosili m�? tolik zoufale...
Zabo�?ila jsem hlavu do jeho hrudi, abych unikla tomu pohledu. Cht�?lo se mi plakat.
A on nechápal.
To už bylo o�?ed dávnou dobou.
Doba se zm�?nila.
Toho �?lov�?ka jsem vídala stále �?ast�?ji, já, potomek draka s ostrým jazykem. Stále �?ast�?ji jsem se nechávala ukolébat jeho hlasem a jen na otázky o sob�? jsem zůstávala ml�?et.
Mé �?? naše �?? poslání šlo stranou.
Tak se stalo, že m�? políbil. Nemohl tušit, co mi tím provedl. Najednou v mé hlav�? zapanovalo prázdno, ztratila jsem se ostatním, zůstala jsem sama, opušt�?ná. Davy t�?ch, kdo byli v myšlenkách stále se mnou, m�? opustily. Zůstala jsem jen já a jediný �?lov�?k, který o mn�? nic nev�?d�?l.
�??Na co te�? myslíš?�??
Už nemusím lhát, když �?eknu, že na nic. V jeho o�?ích už se neodráží obraz ješt�?ra, jsem tam jen já ve své lidské schránce. Jsem sama, nikdo m�? neuklidní, nikdo mi neporadí.
Snažím se zapomenout na svoji minulost. Jen v zá�?i zapadajícího slunce se v mých myšlenkách objevuje touha spat�?it na obloze obrovského rudého draka...

Eithné - Povídky - 1561x - Komentáře (1) - Vložit komentář

Webdesign by nAS