Eithné

3.9.2007 - 08:09:40

Vílí rej

VÄ?era jsem byla v pÅ?írodním divadle v Divoké Šárce na Rusalce a to pÅ?edstavení na mÄ? zapůsobilo víc, než jsem ochotná si pÅ?iznat. Možná tedy bude lehká inspirace poznat... uvidíte sami :o)

Zlatým lesem projíždÄ?la na koni žena se svým milencem. Tiskli se k sobÄ? a Å¡aty jim vlály v divokém cvalu, bujná kopyta ze zemÄ? vyrvávala drny trávy a smích rozezpívával ptáky v korunách stromů. Potom zastavili u ledového jezera, Ä?erného jako noc, aby se na jeho bÅ?ehu milovali.
Víly, které celý výjev sledovaly, tam vstoupily do ženina lůna a zanechaly v nÄ?m kus sebe. Když po dlouhé dobÄ? žena porodila, byla to dvojÄ?átka, jedno tak nepodobné druhému, až to bylo s podivem. První z dívek byla po otci, mÄ?la vlasy i oÄ?i hnÄ?dé jako dubová kůra a jmenovala se TaiÅ¡a. Ta druhá mÄ?la oÄ?i barvy divokých bystÅ?in a vlasy sluneÄ?ního svitu; tu pojmenovali Syi.
Jejich matka pracovala v královské kuchyni a otec v královÄ? gardÄ? a tak, když dÄ?ti dosáhly pátého roku, zaÄ?aly zůstávat celý den samy a hrály si spolu. Syi byla neobyÄ?ejnÄ? chytrá a nezvykle Å¡ikovná, zdálo se, jako by celá pÅ?íroda byla s ní. Ä?asto utíkala do lesa, se svou sestrou v patách, a bosky bloudila mezi dubovými velikány a osahávala jejich kmeny, jako by naslouchala dávnému vyprávÄ?ní. TaiÅ¡a ji tiÅ¡e sledovala a neruÅ¡ila ji, protože dobÅ?e vÄ?dÄ?la, že se tady dÄ?je nÄ?co, Ä?emu ona sama nerozumí. Ona sama rostla jako zdravé dítÄ?, jídlo doma nechybÄ?lo a proto nikdy nevypadala jako dÄ?ti z podzámÄ?í, na kterých Å¡la poÄ?ítat žebra. Syi byla jiná - aÄ? tolik živá a obratná, obÄ?as Ä?lovÄ?ka klamaly oÄ?i, že se to dítÄ? stává vÄ?trem, že je průhledná a že vůbec nedoÅ¡lapuje na zem.
â??Syi, poÄ?kej na mÄ?, nestaÄ?ím ti!â?? volala TaiÅ¡a pÅ?i jedné toulce lesem a bÄ?žela po cestÄ?, co jí nohy staÄ?ily. Následovala svoji sestru, která klouzala po zelené trávÄ? tak tiÅ¡e, že ani motýli sedící vedle cesty neodlétali. Potom zmizela sestÅ?e za zatáÄ?kou a jen tichý smích byl TaiÅ¡e odpovÄ?dí; smích, který jí vítr nÄ?kolikrát pronesl kolem uší.
Svalila se do mateÅ?ídouÅ¡ky, která rostla podél cesty, a v boku ji ostÅ?e píchalo. Tolik by chtÄ?la být tak rychlá jako Syi, chtÄ?la by umÄ?t, to co ona, jenže to neÅ¡lo. Po tváÅ?ích jí tekly slzy a tak tam ležela, tiÅ¡e vzlykajíc. Náhle ji po ramenou pohladil vánek, sestÅ?iny ruce ji vzaly do náruÄ?í a spolu vzlétly nad koruny stromů.
LetÄ?ly daleko, až k místu, kde místo lesa byla veliká Ä?erná skvrna, jezero. Tam se zvolna snesly na bÅ?eh a Syi TaiÅ¡u Å¡kádlivÄ? pocákala. Voda byla ledová. ObÄ? sestry se rozesmály a za chvíli byly mokré až na kůži. Lehly si vedle sebe do trávy, Syi si položila hlavu na svoji sestru a za chvíli zaÄ?ala vyprávÄ?t: â??TaiÅ¡inko, zdál se mi dneska sen. Vodní tůÅ? mi v nÄ?m slibovala, že se v ní nikdy neutopím, vítr se zapÅ?ísahal, že nikdy nebude vát proti mnÄ? a zemÄ? pravila, že vždy bude pod mýma nohama. V tom snu byly víly, bílá, modrá a hnÄ?dá, a vÅ¡echny se na mÄ? usmívaly. Myslíš si, že mÄ?ly pravdu, TaiÅ¡inko?â?? â??UrÄ?itÄ? ano, sestÅ?iÄ?ko, vždyÅ¥ ty jsi také víla,â?? usmála se TaiÅ¡a a pohladila ji po vlasech. Snad jen v lásce mohla svoji sestru pÅ?edÄ?ít - v lásce a opravdovosti svých citů.
Syi se postavila. â??Uvidíme,â?? Å?ekla váhavÄ? a nezvykle vážnÄ? a najednou se rozebÄ?hla k jezeru. NeumÄ?ly plavat, ani jedna z nich ne.
â??Syi!â?? Ohromená TaiÅ¡a sledovala, jak její sestra zůstává stát na hladinÄ? jako na obrovském zrcadle. Pak do dlanÄ? nabrala vodu a bÄ?žela jí polít sestru. ObliÄ?ej jí záÅ?il radostí. â??PojÄ? taky, TaiÅ¡o, pojÄ?!â?? táhla svoji sestru k vodÄ?. JeÅ¡tÄ?že ji držela tak pevnÄ?, jinak by se byla utopila - do vody zahuÄ?ela, jen co se dotkla hladiny.
Na bÅ?ehu se k sobÄ? obÄ? tulily, aby se lépe zahÅ?ály a aby si dokázaly, že jedna druhou nikdy neopustí. TaiÅ¡a se bála. Co když své sestÅ?e pÅ?estane staÄ?it?
Se svými rodiÄ?i málokdy mluvily o tom, co pÅ?es den dÄ?laly, dnes ale byly zážitky silnÄ?jší než ony.
â??LetÄ?ly jsme nad lesem až k jezeru,â?? vyprávÄ?la TaiÅ¡a a oÄ?i mÄ?la rozšíÅ?ené vzruÅ¡ením, když znovu vÅ¡e prožívala, â??a tam potom Syi chodila na hladinÄ?. Ale já jsem se málem utopila, nedokázala jsem to, co ona.â?? Na konci už byl její hlas smutnÄ?jší, ale stále byla hrdá na to, že tam byla také.
OÄ?i jejich rodiÄ?ů se laskavÄ? usmívaly tomu dÄ?tskému žvatlání. Oni pohádky dÄ?tem vyprávÄ?t nemusí, vždyÅ¥ si je vymýšlí samy - a mnohem lepší.

V noci se u jezera zjevil pravý rej barev. Do noci tu tryskaly vÅ¡echny barvy duhy, rusalky tu spolu tanÄ?ily svůdné tance, vítr hrál se zemními Å¡otky na babu a uprostÅ?ed vÅ¡eho toho reje sedÄ?ly tÅ?i víly. VÅ¡echny se usmívaly a mluvily o dÄ?tech, pÅ?edevším o Syi. Líbila se jim, byly rády, že si takové dítÄ? stvoÅ?ily, a pÅ?emýšlely, jak ji potÄ?Å¡it dalšího dne.
Už její sen a to, že ji vÄ?trná víla zanesla k jezeru, kde byla poÄ?ata, bylo prvním krůÄ?kem k dívÄ?inÄ? uvÄ?domÄ?ní.
â??Až si zítra opÄ?t půjde Syi poslechnout, jak proudí míza ve stromech, uchopí ji stromy do své náruÄ?e a nauÄ?í ji cestovat ve svých vÄ?tvích,â?? usmála se víla lesa a zemÄ?. Do ramene ji Å¡Å¥ouchla vÄ?tev mladého habru - nevÄ?Å?ícnÄ? se na nÄ?j otoÄ?ila: â??SamozÅ?ejmÄ? mluvím o dospÄ?lých stromech. O dospÄ?lých dubech,â?? upÅ?esnila a zakroutila hlavou. Habru sklesle povadly jehnÄ?dy.
â??Vítr ji zítra uchopí do své náruÄ?e a ponese ji tam, kam sama bude chtít,â?? rozpÅ?áhla ruce víla vÄ?tru. VÅ¡echny vÄ?dÄ?ly, jak se to uplynulého dne dívence líbilo. â??A tady se jí pak sama ukážu.â??
ObÄ? se otoÄ?ily na poslední vílu, na vodní nymfu. Ta se zatváÅ?ila smutnÄ?. â??Samy za to můžete,â?? obrátila se k bílému zjevení po své pravici a vyÄ?ítavÄ? se na nÄ?j zadívala. â??Ty a ostatní vÄ?trné víly! Rozpoutaly jste svým vÄ?trem bouÅ?i na moÅ?i daleko na sever odtud a tamÄ?jší nymfa má moc práce a prosí mÄ? o pomoc! DuÅ¡e pÅ?íliÅ¡ mnoho námoÅ?níků bloudí oceánem a nemůže najít cestu k vÄ?Ä?nosti! Vrátím se až zítra naveÄ?er.â??
Dlouho sedÄ?ly tiÅ¡e. Až když se tenký srpek mÄ?síce vyhoupl nad vÄ?tve stromů a ozáÅ?il klidnou hladinu jezera, vodní nymfa si povzdechla, gestem utiÅ¡ila rusalky a vstoupila do jezera. Neobjevila se jediná vlnka.

Sestry se budily za úsvitu spolu s rodiÄ?i a teprve když ti odeÅ¡li za svými povinnostmi, utíkaly do lesů. Dnes bylo pro oba rodiÄ?e velkým pÅ?ekvapením, že místo toho, aby dÄ?ti svíraly ve spaní v náruÄ?ích hadrové panenky, spaly v pevném obÄ?tí. TaiÅ¡e tekly z oÄ?í slzy. Když vstaly, nikdo se o tom už nezmínil.
â??Syi, že budeÅ¡ dneska poÅ?ád u mÄ??â?? zeptala se TaiÅ¡a a byla nezvykle bledá.
â??Copak se ti zdálo?â?? objal ji její blíženec a zlaté vlasy zaÅ¡imraly TaiÅ¡u v obliÄ?eji.
â??Jen mi to slib, prosím,â?? požádala znovu sestra a hlas se jí chvÄ?l.
â??Slibuju, sestÅ?iÄ?ko. Jen a jen s tebou.â??
Procházely starým lesem ruku v ruce.
â??TaiÅ¡o, zkouÅ¡ela jsi nÄ?kdy poslouchat stromy? PojÄ? sem, pÅ?itiskni se celým tÄ?lem k tomu dubu. Slyšíš to? Rytmické dunÄ?ní, buch - buch - buch, to je srdce stromu. Poslouchej poÅ?ádnÄ?, soustÅ?eÄ? se... Slyšíš to temné huÄ?ení? To míza proudí od koÅ?enů ke vÄ?tvím a zase zpátky. Poslouchej dál a soustÅ?eÄ? se, jak jen to jde. Slyšíš to Å¡umÄ?ní? To stromem proudí Ä?as a každá Ä?ásteÄ?ka toho Ä?asu je samostatný pÅ?íbÄ?h. Ty stromy jsou tak staré, že si to ani neumíš pÅ?edstavit. Snad ani rodiÄ?e naÅ¡ich rodiÄ?ů tu dobu nepamatují...â??
TaiÅ¡a se opírala o strom zády a fascinovanÄ? na svoji sestru hledÄ?la. VÄ?dÄ?la, že ona tohle nikdy neuslyší, ale Syin zasnÄ?ný výraz pro ni byl vším, milovala svoji sestru.
Náhle Syi otevÅ?ela oÄ?i dokoÅ?án. â??NÄ?co se dÄ?je,â?? zaÅ¡eptala.
TaiÅ¡a jen nevÄ?Å?ícnÄ? sledovala, jak se k její sestÅ?e shýbá silná vÄ?tev a jak opÄ?t mizí vzhůru, tentokrát s malou postaviÄ?kou na sobÄ?. â??Ne! Syi! VraÅ¥ se! Slíbila jsi mi to!â?? zakÅ?iÄ?ela v hrůze a pak jí podklesla kolena, z oÄ?í zaÄ?aly téct slzy. â??Syi!â??
â??TaiÅ¡o!â?? ozvalo se z dálky. Nebylo pochyb, že kdyby mohla, ihned by se k sestÅ?e vrátila.
Malá dívka silou vůle žádala slzy, aby pÅ?estaly téct, a opÅ?ená o dub se postavila. Kam dál? Nohy se jí samy rozebÄ?hly k jezeru. BÄ?žela, co mohla, vítr jí hvízdal u uší a smál se jí, foukal proti ní. Kdyby tak umÄ?la být rychlá jako Syi...
Když se objevilo jezero, úlevou se jí podlomila kolena. Na bÅ?ehu stála Syi, dlanÄ? pÅ?itisknuté k mladému habru, a nÄ?co tiÅ¡e povídala. Pak se rozesmála a skoÄ?ila do vody.
Les zaÅ¡umÄ?l, vÄ?tve stromů se vztáhly nad jezero. ZaÄ?al vanout vítr, nejprve slabÄ?, potom zesílil. Syi se potopila pod hladinu a v panice kolem sebe zaÄ?ala bít rukama.
TaiÅ¡a se s výkÅ?ikem rozebÄ?hla ke bÅ?ehu a snažila se natáhnout co nejdál svoji ruku, aby pomohla sestÅ?e ven, jenže na ni nedosáhla.
VichÅ?ice ohýbala stromy a pÅ?inášela ze severu tÄ?žká, ocelovÄ? Å¡edá mraÄ?na. V okamžiku zaÄ?alo prÅ¡et a jeÅ¡tÄ? ve vzduchu se kapky zformovaly do tvaru vodní víly - jenže Syi už klesala ke dnu.
PÅ?ed TaiÅ¡ou se objevila víla v hnÄ?dých Å¡atech z kůry a listí a skoÄ?ila do jezera. Když se nad ní uzavÅ?ela inkoustovÄ? Ä?erná hladina, vzala duÅ¡i malé Syi a plula s ní ke bÅ?ehu. Tam ji zasadila do zemÄ? a v ten okamžik na tom místÄ? zaÄ?al růst dub. Když dorostl tak vysoko, jako ostatní pÄ?tileté stromy, tiÅ¡e zaÅ¡umÄ?l a zůstal stát, jen vÄ?tvemi se dotýkal mladého habru vedle sebe.
TaiÅ¡a se rozvzlykala, Å¡tkaní bylo hlasité a srdcervoucí. Víly vzaly dítÄ? do své náruÄ?e a chvíli jej konejÅ¡ily, pak ho položily k dubu a zmizely. Když se TaiÅ¡a zklidnila, uslyÅ¡ela pravidelné dunÄ?ní sestÅ?ina srdce, mízu v jejím novém tÄ?le a tiché Å¡umÄ?ní jejích pÅ?íbÄ?hů.
Ä?asto se potom vracela k dubu na bÅ?ehu Ä?erného jezera a vyprávÄ?la mu své pÅ?íbÄ?hy na oplátku za jeho. Jednoho dne tam víly vstoupily do jejího lůna a znovu zkusily stvoÅ?it život. Po devíti mÄ?sících jsem se narodila já.

Eithné - Povídky - 1978x - Komentáře (7) - Vložit komentář
Webdesign by nAS