Eithné

3.9.2007 - 08:09:40

Vílí rej

V�?era jsem byla v p�?írodním divadle v Divoké Šárce na Rusalce a to p�?edstavení na m�? zapůsobilo víc, než jsem ochotná si p�?iznat. Možná tedy bude lehká inspirace poznat... uvidíte sami :o)

Zlatým lesem projížd�?la na koni žena se svým milencem. Tiskli se k sob�? a šaty jim vlály v divokém cvalu, bujná kopyta ze zem�? vyrvávala drny trávy a smích rozezpívával ptáky v korunách stromů. Potom zastavili u ledového jezera, �?erného jako noc, aby se na jeho b�?ehu milovali.
Víly, které celý výjev sledovaly, tam vstoupily do ženina lůna a zanechaly v n�?m kus sebe. Když po dlouhé dob�? žena porodila, byla to dvoj�?átka, jedno tak nepodobné druhému, až to bylo s podivem. První z dívek byla po otci, m�?la vlasy i o�?i hn�?dé jako dubová kůra a jmenovala se Taiša. Ta druhá m�?la o�?i barvy divokých byst�?in a vlasy slune�?ního svitu; tu pojmenovali Syi.
Jejich matka pracovala v královské kuchyni a otec v králov�? gard�? a tak, když d�?ti dosáhly pátého roku, za�?aly zůstávat celý den samy a hrály si spolu. Syi byla neoby�?ejn�? chytrá a nezvykle šikovná, zdálo se, jako by celá p�?íroda byla s ní. �?asto utíkala do lesa, se svou sestrou v patách, a bosky bloudila mezi dubovými velikány a osahávala jejich kmeny, jako by naslouchala dávnému vypráv�?ní. Taiša ji tiše sledovala a nerušila ji, protože dob�?e v�?d�?la, že se tady d�?je n�?co, �?emu ona sama nerozumí. Ona sama rostla jako zdravé dít�?, jídlo doma nechyb�?lo a proto nikdy nevypadala jako d�?ti z podzám�?í, na kterých šla po�?ítat žebra. Syi byla jiná - a�? tolik živá a obratná, ob�?as �?lov�?ka klamaly o�?i, že se to dít�? stává v�?trem, že je průhledná a že vůbec nedošlapuje na zem.
�??Syi, po�?kej na m�?, nesta�?ím ti!�?? volala Taiša p�?i jedné toulce lesem a b�?žela po cest�?, co jí nohy sta�?ily. Následovala svoji sestru, která klouzala po zelené tráv�? tak tiše, že ani motýli sedící vedle cesty neodlétali. Potom zmizela sest�?e za zatá�?kou a jen tichý smích byl Taiše odpov�?dí; smích, který jí vítr n�?kolikrát pronesl kolem uší.
Svalila se do mate�?ídoušky, která rostla podél cesty, a v boku ji ost�?e píchalo. Tolik by cht�?la být tak rychlá jako Syi, cht�?la by um�?t, to co ona, jenže to nešlo. Po tvá�?ích jí tekly slzy a tak tam ležela, tiše vzlykajíc. Náhle ji po ramenou pohladil vánek, sest�?iny ruce ji vzaly do náru�?í a spolu vzlétly nad koruny stromů.
Let�?ly daleko, až k místu, kde místo lesa byla veliká �?erná skvrna, jezero. Tam se zvolna snesly na b�?eh a Syi Taišu škádliv�? pocákala. Voda byla ledová. Ob�? sestry se rozesmály a za chvíli byly mokré až na kůži. Lehly si vedle sebe do trávy, Syi si položila hlavu na svoji sestru a za chvíli za�?ala vypráv�?t: �??Taišinko, zdál se mi dneska sen. Vodní tů�? mi v n�?m slibovala, že se v ní nikdy neutopím, vítr se zap�?ísahal, že nikdy nebude vát proti mn�? a zem�? pravila, že vždy bude pod mýma nohama. V tom snu byly víly, bílá, modrá a hn�?dá, a všechny se na m�? usmívaly. Myslíš si, že m�?ly pravdu, Taišinko?�?? �??Ur�?it�? ano, sest�?i�?ko, vždyť ty jsi také víla,�?? usmála se Taiša a pohladila ji po vlasech. Snad jen v lásce mohla svoji sestru p�?ed�?ít - v lásce a opravdovosti svých citů.
Syi se postavila. �??Uvidíme,�?? �?ekla váhav�? a nezvykle vážn�? a najednou se rozeb�?hla k jezeru. Neum�?ly plavat, ani jedna z nich ne.
�??Syi!�?? Ohromená Taiša sledovala, jak její sestra zůstává stát na hladin�? jako na obrovském zrcadle. Pak do dlan�? nabrala vodu a b�?žela jí polít sestru. Obli�?ej jí zá�?il radostí. �??Poj�? taky, Taišo, poj�?!�?? táhla svoji sestru k vod�?. Ješt�?že ji držela tak pevn�?, jinak by se byla utopila - do vody zahu�?ela, jen co se dotkla hladiny.
Na b�?ehu se k sob�? ob�? tulily, aby se lépe zah�?ály a aby si dokázaly, že jedna druhou nikdy neopustí. Taiša se bála. Co když své sest�?e p�?estane sta�?it?
Se svými rodi�?i málokdy mluvily o tom, co p�?es den d�?laly, dnes ale byly zážitky siln�?jší než ony.
�??Let�?ly jsme nad lesem až k jezeru,�?? vypráv�?la Taiša a o�?i m�?la rozší�?ené vzrušením, když znovu vše prožívala, �??a tam potom Syi chodila na hladin�?. Ale já jsem se málem utopila, nedokázala jsem to, co ona.�?? Na konci už byl její hlas smutn�?jší, ale stále byla hrdá na to, že tam byla také.
O�?i jejich rodi�?ů se laskav�? usmívaly tomu d�?tskému žvatlání. Oni pohádky d�?tem vypráv�?t nemusí, vždyť si je vymýšlí samy - a mnohem lepší.

V noci se u jezera zjevil pravý rej barev. Do noci tu tryskaly všechny barvy duhy, rusalky tu spolu tan�?ily svůdné tance, vítr hrál se zemními šotky na babu a uprost�?ed všeho toho reje sed�?ly t�?i víly. Všechny se usmívaly a mluvily o d�?tech, p�?edevším o Syi. Líbila se jim, byly rády, že si takové dít�? stvo�?ily, a p�?emýšlely, jak ji pot�?šit dalšího dne.
Už její sen a to, že ji v�?trná víla zanesla k jezeru, kde byla po�?ata, bylo prvním krů�?kem k dív�?in�? uv�?dom�?ní.
�??Až si zítra op�?t půjde Syi poslechnout, jak proudí míza ve stromech, uchopí ji stromy do své náru�?e a nau�?í ji cestovat ve svých v�?tvích,�?? usmála se víla lesa a zem�?. Do ramene ji šťouchla v�?tev mladého habru - nev�?�?ícn�? se na n�?j oto�?ila: �??Samoz�?ejm�? mluvím o dosp�?lých stromech. O dosp�?lých dubech,�?? up�?esnila a zakroutila hlavou. Habru sklesle povadly jehn�?dy.
�??Vítr ji zítra uchopí do své náru�?e a ponese ji tam, kam sama bude chtít,�?? rozp�?áhla ruce víla v�?tru. Všechny v�?d�?ly, jak se to uplynulého dne dívence líbilo. �??A tady se jí pak sama ukážu.�??
Ob�? se oto�?ily na poslední vílu, na vodní nymfu. Ta se zatvá�?ila smutn�?. �??Samy za to můžete,�?? obrátila se k bílému zjevení po své pravici a vy�?ítav�? se na n�?j zadívala. �??Ty a ostatní v�?trné víly! Rozpoutaly jste svým v�?trem bou�?i na mo�?i daleko na sever odtud a tam�?jší nymfa má moc práce a prosí m�? o pomoc! Duše p�?íliš mnoho námo�?níků bloudí oceánem a nemůže najít cestu k v�?�?nosti! Vrátím se až zítra nave�?er.�??
Dlouho sed�?ly tiše. Až když se tenký srpek m�?síce vyhoupl nad v�?tve stromů a ozá�?il klidnou hladinu jezera, vodní nymfa si povzdechla, gestem utišila rusalky a vstoupila do jezera. Neobjevila se jediná vlnka.

Sestry se budily za úsvitu spolu s rodi�?i a teprve když ti odešli za svými povinnostmi, utíkaly do lesů. Dnes bylo pro oba rodi�?e velkým p�?ekvapením, že místo toho, aby d�?ti svíraly ve spaní v náru�?ích hadrové panenky, spaly v pevném ob�?tí. Taiše tekly z o�?í slzy. Když vstaly, nikdo se o tom už nezmínil.
�??Syi, že budeš dneska po�?ád u m�??�?? zeptala se Taiša a byla nezvykle bledá.
�??Copak se ti zdálo?�?? objal ji její blíženec a zlaté vlasy zašimraly Taišu v obli�?eji.
�??Jen mi to slib, prosím,�?? požádala znovu sestra a hlas se jí chv�?l.
�??Slibuju, sest�?i�?ko. Jen a jen s tebou.�??
Procházely starým lesem ruku v ruce.
�??Taišo, zkoušela jsi n�?kdy poslouchat stromy? Poj�? sem, p�?itiskni se celým t�?lem k tomu dubu. Slyšíš to? Rytmické dun�?ní, buch - buch - buch, to je srdce stromu. Poslouchej po�?ádn�?, soust�?e�? se... Slyšíš to temné hu�?ení? To míza proudí od ko�?enů ke v�?tvím a zase zpátky. Poslouchej dál a soust�?e�? se, jak jen to jde. Slyšíš to šum�?ní? To stromem proudí �?as a každá �?áste�?ka toho �?asu je samostatný p�?íb�?h. Ty stromy jsou tak staré, že si to ani neumíš p�?edstavit. Snad ani rodi�?e našich rodi�?ů tu dobu nepamatují...�??
Taiša se opírala o strom zády a fascinovan�? na svoji sestru hled�?la. V�?d�?la, že ona tohle nikdy neuslyší, ale Syin zasn�?ný výraz pro ni byl vším, milovala svoji sestru.
Náhle Syi otev�?ela o�?i doko�?án. �??N�?co se d�?je,�?? zašeptala.
Taiša jen nev�?�?ícn�? sledovala, jak se k její sest�?e shýbá silná v�?tev a jak op�?t mizí vzhůru, tentokrát s malou postavi�?kou na sob�?. �??Ne! Syi! Vrať se! Slíbila jsi mi to!�?? zak�?i�?ela v hrůze a pak jí podklesla kolena, z o�?í za�?aly téct slzy. �??Syi!�??
�??Taišo!�?? ozvalo se z dálky. Nebylo pochyb, že kdyby mohla, ihned by se k sest�?e vrátila.
Malá dívka silou vůle žádala slzy, aby p�?estaly téct, a op�?ená o dub se postavila. Kam dál? Nohy se jí samy rozeb�?hly k jezeru. B�?žela, co mohla, vítr jí hvízdal u uší a smál se jí, foukal proti ní. Kdyby tak um�?la být rychlá jako Syi...
Když se objevilo jezero, úlevou se jí podlomila kolena. Na b�?ehu stála Syi, dlan�? p�?itisknuté k mladému habru, a n�?co tiše povídala. Pak se rozesmála a sko�?ila do vody.
Les zašum�?l, v�?tve stromů se vztáhly nad jezero. Za�?al vanout vítr, nejprve slab�?, potom zesílil. Syi se potopila pod hladinu a v panice kolem sebe za�?ala bít rukama.
Taiša se s výk�?ikem rozeb�?hla ke b�?ehu a snažila se natáhnout co nejdál svoji ruku, aby pomohla sest�?e ven, jenže na ni nedosáhla.
Vich�?ice ohýbala stromy a p�?inášela ze severu t�?žká, ocelov�? šedá mra�?na. V okamžiku za�?alo pršet a ješt�? ve vzduchu se kapky zformovaly do tvaru vodní víly - jenže Syi už klesala ke dnu.
P�?ed Taišou se objevila víla v hn�?dých šatech z kůry a listí a sko�?ila do jezera. Když se nad ní uzav�?ela inkoustov�? �?erná hladina, vzala duši malé Syi a plula s ní ke b�?ehu. Tam ji zasadila do zem�? a v ten okamžik na tom míst�? za�?al růst dub. Když dorostl tak vysoko, jako ostatní p�?tileté stromy, tiše zašum�?l a zůstal stát, jen v�?tvemi se dotýkal mladého habru vedle sebe.
Taiša se rozvzlykala, štkaní bylo hlasité a srdcervoucí. Víly vzaly dít�? do své náru�?e a chvíli jej konejšily, pak ho položily k dubu a zmizely. Když se Taiša zklidnila, uslyšela pravidelné dun�?ní sest�?ina srdce, mízu v jejím novém t�?le a tiché šum�?ní jejích p�?íb�?hů.
�?asto se potom vracela k dubu na b�?ehu �?erného jezera a vypráv�?la mu své p�?íb�?hy na oplátku za jeho. Jednoho dne tam víly vstoupily do jejího lůna a znovu zkusily stvo�?it život. Po devíti m�?sících jsem se narodila já.

Eithné - Povídky - 1978x - Komentáře (7) - Vložit komentář

Webdesign by nAS