Eithné

4.7.2008 - 18:10:29

Å?ád

Povídka z doslova modré knihovny.

Za beta-reading a mnohé pÅ?ipomínky dÄ?kuji Sargo ;o)

ZaznÄ?l výstÅ?el a Vrej, který takÅ?ka padal únavou, se rozebÄ?hl. Nespal už - kolik? Ä?tyÅ?i dny? Víc? MíÅ?? Bylo to jedno. VÄ?dÄ?l, že další už nezvládne. Jak lákavá byla myÅ¡lenka upadnout a nevstát. Upadnout a usnout, s hlavou v blátÄ? a s nohama zamotanýma do ostnatého drátu.
MÄ?síc mu byl slabou náhražkou svÄ?tla. PÅ?ekážky v cestÄ? nebyly vidÄ?t a nebylo možné bÄ?žet, aby neupadl. Upadnout - nevstát. Ležet na zemi, na rovné a tvrdé zemi, která byla pod jeho nohama. Kdo by si toho vÅ¡imnul, kdyby se chvíli prospal? Pár minut a pak by zase vstal a bÄ?žel dál, klopýtal by jako slepec, lezl pÅ?es zdi a plaval ve vodÄ?.
JeÅ¡tÄ? chvíli, už jen chvíli. Pak omdlí, umÅ?e, nebo dobÄ?hne. Chvíli. Okamžik.
ZatmÄ?lo se mu pÅ?ed oÄ?ima a upadl. Spal.

Probudil se na svém lůžku, Ä?istý a odpoÄ?atý. Sundal si z rukou infuzi a posadil se - bylo mu nádhernÄ?. Dokázal to. VÄ?dÄ?l, že proÅ¡el. Upadl, když zakopl o poslední drát, a poslední, co si uvÄ?domoval, bylo, že vymrÅ¡til nohy do vzduchu, aby se i ony ocitly za tou pÅ?ekážkou, aby i ony byly v cíli. DÄ?sil se toho, co by se stalo, kdyby nedoÅ¡el nebo kdyby mu jen Ä?ást tÄ?la zůstala na dráze.
Ozvalo se zaklepání a veÅ¡el jeden z tÄ?ch bezejmenných, kteÅ?í ho navÅ¡tÄ?vovali. Byli si vÅ¡ichni podobní jako vejce vejci - hnÄ?dovlasí, hnÄ?doocí, bledí a nevýrazní. A inteligentní, ano, nesmírnÄ? inteligentní.
Vrej se usmál a nabídl mu židli. Muž ze stolku uklidil tlustou knihu zpátky do knihovny, na stolek položil Å¡achy a ukázal naproti sobÄ?. Tedy další trénink - a to už to vypadalo, že se Å¡achy skonÄ?il.
Vrej mÄ?l bílé. Bylo to poprvé - bílé zaÄ?ínají a on tu výhodu nikdy nepoznal. Pousmál se. Potom znejistÄ?l. A po dvou hodinách tÄ?žkého ticha a soustÅ?edÄ?ného pÅ?emýšlení, ve kterých se zpotil jak myÅ¡, zatímco muž naproti nÄ?mu s ledovým klidem odehrával, Vrej prohrál. Po dlouhé dobÄ? poprvé.
Zadíval se do kamery v rohu místnosti. Byl sám a sám. Po prohÅ?e vždy následovala samota, ve svém pokoji, ve své kobce teÄ? zase dlouhou dobu nikoho neuvidí. Může pÅ?emýšlet, jak mÄ?l hrát. Může plánovat, namáhat mozek, ve své hlavÄ? cviÄ?it s imaginárním nepÅ?ítelem.
Posadil se na zem, opÅ?el se o postel. Proti nÄ?mu byla holá zeÄ?, nic ho tak nemohlo ruÅ¡it v soustÅ?edÄ?ní. ZavÅ?el oÄ?i a v Ä?iré tmÄ? poÄ?ala jeho pÅ?edstavivost vykreslovat jednotlivé figurky. ZaÄ?al znovu rozehrávat boj, který právÄ? svedl s oním bezejmenným. Nedokázal pÅ?ijít na to, ve které fázi mÄ?l udÄ?lat jiný tah, vÅ¡e mu pÅ?iÅ¡lo logické a správné. Tah po tahu, znovu a znovu. Vrej prohrával a prohrával, nedokázal s bílými vyhrát.

Probudil se na svém lůžku. OpÄ?t. Nedokázal odhadnout, kolik Ä?asu strávil v tranzu, a vÄ?dÄ?l, že za celou tu dobu nedokázal vymyslet způsob, jak vyhrát onu partii. ZkouÅ¡el vÅ¡echny kombinace poÄ?ínaje posledním tahem a blížil se Ä?ím dál víc k zaÄ?átku hry, ale nedokázal najít způsob. NeÅ¡lo to.
Odtrhl z rukou infuzi a vstal. PotÅ?eboval se hýbat, byl ztuhlý dlouhým nicnedÄ?láním.
Kamera Ä?ervenÄ? svítila. Ozvalo se zaklepání. VeÅ¡el další z bezejmenných.
Výcvik pokraÄ?oval, nikdy neustával. Vrej se zlepÅ¡oval, sílil. DÄ?lal to pro sebe, ale netuÅ¡il, proÄ? vlastnÄ?. ChtÄ?l být lepší, stále lepší a lepší. NetuÅ¡il ale, proÄ? to chtÄ?li ti, kdo se o nÄ?j starali.
OpÄ?t dráha, tentokrát ve dne. LahvovÄ? zeleným sklem kopule, která se nad ním klenula až k lesům na obzoru, prosvítalo žlutozelené slunce. Pálilo nemilosrdnÄ? do vÅ¡eho, co se nalézalo na oné mýtinÄ? uprostÅ?ed džungle, pálilo do domu, kde Vrej bydlel, i do vÄ?tší, nudnÄ? Å¡edé krychle z panelů, ve které nikdy nebyl. Vzduch byl tÄ?žký, horký a nehybný. Vítr patÅ?il ke tmÄ?, ke hvÄ?zdám a mÄ?síci, pÅ?es den totiž nikdy nebyla kopule otevÅ?ená. PÅ?es den vzduch jen houstl - to v noci mohl volnÄ? proudit a pÅ?inášet úlevu a osvÄ?žení.
â??DneÅ¡ní dráha bude důležitá,â?? ozvalo se za ním. PÅ?ikývl, aniž by se otoÄ?il. â??Nechybí vám nÄ?co? Na dneÅ¡ku závisí vÅ¡echno.â??
Vrej se otoÄ?il a netrpÄ?livÄ? se zadíval na toho, kdo mluvil. Byl by radÄ?ji sám, mluvil nerad. MÄ?l pocit, že slova zabíjejí smysl, že mozek pÅ?ijme slova jako jedineÄ?nou a potvrzenou informaci a dál se nezabývá jejich významem. Rukou naznaÄ?il, že má vÅ¡e.
Muž kývl a naznaÄ?il omluvu. Odznakoval pÅ?ání úspÄ?chu a odeÅ¡el.
Dráha se vinula kopulí jako had s podivnou kresbou na zádech. NÄ?kde se tÅ?pytil drát, nÄ?kde se zelenala voda, obÄ?as byla pÅ?eruÅ¡ená zdmi Ä?i bahnitými kalužemi. PÅ?ekážky bývaly pokaždé obmÄ?Å?ovány, nikdy se neopakovaly vÅ¡echny. Dráhu musel vždy probÄ?hnout vícekrát a i mezi jednotlivými okruhy se mÄ?nila, nikdy si na ni nesmÄ?l zvyknout.
Pohlédl nad dveÅ?e do své ubikace. Kamera Ä?ervenÄ? blikala. ZavÅ?el na okamžik oÄ?i, aby lépe pocítil zem pod svýma nohama. Potom vybÄ?hl.

JeÅ¡tÄ? než otevÅ?el oÄ?i, vÄ?dÄ?l, že proÅ¡el. Výcvik byl o pÅ?ekonávání limitů a on to opÄ?t dokázal, kousek je posunout, pÅ?ekroÄ?it svůj stín. DobÄ?hl dráhu úspÄ?Å¡nÄ?, dráhu, na které mnoho záviselo.
V tom zlomku sekundy, než otevÅ?el oÄ?i, si ale kromÄ? svého úspÄ?chu uvÄ?domil, že nÄ?co není, jak by mÄ?lo být. Cítil pod sebou své lůžko a byl odpoÄ?atý, ale na ruce nemÄ?l kapaÄ?ky, napÅ?íklad. A pak ten podivný pocit kolem žaludku, zvláštní vůnÄ?, která se vznášela kolem, a pocit osamÄ?ní a ztracenosti.
OtevÅ?el oÄ?i a vykÅ?ikl. Vydal ten barbarský zvuk, kterým pohrdal, vždyÅ¥ mluvil nerad a kÅ?ik se mu pÅ?íÄ?il, jenže mozek ho odmítl poslechnout.
VÅ¡e bylo jiné. VÅ¡e bylo podivné, vypadalo to cize, nebyl tam, kde byl vždy, byl jinde, byl jinde, byl jinde. OÄ?i se mu rozslzely z pÅ?ímého sluneÄ?ního svitu a on je zdÄ?Å¡enÄ? zavÅ?el, nedokázal se vyrovnat s tím, co vidÄ?l kolem sebe. TÅ?pytivá pláÅ? vody nebyla zelená, jak byl zvyklý, ale jiná, modrá, modrá! Nikdy takovou barvu nevidÄ?l, bylo mu z ní zle, mozek odmítal pÅ?ijmout to, co vidÄ?l. Na tu plochu navazovala jiná, místo zelené kopule byla obloha nad ním modrá, tak straÅ¡livÄ? modrá. Byl na lodi, která byla modrá, byl sám, nemÄ?l nic, byl sám a nahý uprostÅ?ed moÅ?e a na dohled nebylo nic jiného než ta pustá modrá pláÅ?. VÅ¡e kolem bylo modré, modré, modré! Jediný on naruÅ¡oval nekoneÄ?nost cizí barvy, jen jeho pokožka záÅ?ila bíle, jako by se prala s nezvyklým okolím.
Znovu se odvážil otevÅ?ít oÄ?i a zakÅ?iÄ?el znovu, aÄ? byl již pÅ?ipraven na to, co kolem sebe uvidí. Klesl na kolena, bylo mu Å¡patnÄ?, naruÅ¡il se celý Å?ád, který doteÄ? existoval. V náhlém vzplanutí mysli popadl své lůžko a vrhnul jej do moÅ?e, snad aby poruÅ¡il tu nehybnost modré hladiny, snad aby vidÄ?l bílou pÄ?nu, když voda vystÅ?íkla a pocákala ho. Divoce se rozhlížel kolem sebe, chtÄ?l niÄ?it, chtÄ?l si vybít zlost, chtÄ?l usmÄ?rnit svoji energii jediným smÄ?rem, jediným destruktivním smÄ?rem.
NepÅ?emýšlel nad tím, proÄ? se to stalo, nechtÄ?l vÄ?dÄ?t, co to má znamenat. ChtÄ?l pryÄ? odsud, chtÄ?l se vrátit pod svoji kopuli, ke svému tréninku, ke svému sebezdokonalení. Neupadl na dráze, tak proÄ??
ChtÄ?l zpátky svůj svÄ?t, své barvy. Prožil sta a sta dní a nikdy nic takového nevidÄ?l, proÄ? je tomu teÄ? vystaven tak náhle?
Lehl si na prkna lodi do loužiÄ?ek slané vody obliÄ?ejem dolů a obliÄ?ej se zavÅ?enýma oÄ?ima si zastínil rukama. AlespoÅ? tak se pÅ?ed ním rozhostila kýžená Ä?erÅ?, aÄ? mu fantazie nedávala pokoje. Vykreslovala mu modrá kola a Vrej se nedokázal zabrat do tranzu, aby jim unikl.
Teprve když slunce pÅ?estávalo pálit a pomalu se chýlilo k západu se troska na palubÄ? pohnula. TváÅ? se otoÄ?ila za teplem hÅ?ejivých paprsků a víÄ?ka váhavÄ? odkryla Vrejovy oÄ?i. Obzor Ä?ervenal, jak se slunce blížilo více a více k hladinÄ?. S pohnutím sledoval svůj první západ slunce na nehybné hladinÄ? lesklé jako zrcadlo. KotouÄ? se pomalu skrýval a když jeho poslední kousek zmizel za obzorem, oblohu proÅ¥al zelený záblesk.
Na moÅ?e se snášela tma. Vrej se tÅ?ásl zimou, byl rozpálený a hlava mu tÅ?eÅ¡tila, mÄ?l žízeÅ? a záda mÄ?l podivnÄ? citlivá. Jeho bledost ze života ve skleníku byla vystÅ?ídána Ä?ervenou barvou tÄ?žkého popálení od slunce, myÅ¡lení bolelo.
Když upadl do tÄ?žkého a neklidného spánku, zaÄ?al blouznit. Drmolil nesmyslná slova, ruce ze spaní samy znakovaly. Nohy bÄ?žely po dráze a byly stále a znovu podráženy. VÄ?dÄ?l, že musí dobÄ?hnout, ale najednou spadl a zůstal ležet. PÅ?iblížil se k nÄ?mu modrý muž, otevÅ?el ústa a Vreje sežral.
Probudil se za úsvitu a nedokázal potlaÄ?it tÅ?as, který procházel jeho tÄ?lem.
OpÅ?el se o bort lodi a zoufale upÅ?el horeÄ?naté oÄ?i na hladinu vody. Pohled mÄ?l rozmazaný, nedokázal na nic zaostÅ?it, vÅ¡echno bylo pÅ?íliÅ¡ neurÄ?ité. Byla to snad další loÄ? tam v dálce?
Poprvé se Vrej rozhlédl po svém plavidle. Nebylo velké, Å¡lo spíš o Ä?lun, který by se pÅ?evrhl pÅ?i první velké vlnÄ?. VyjíždÄ?t s nÄ?Ä?ím takovým na Å¡iré moÅ?e bylo holé šílenství. Když si tohle Vrej uvÄ?domil, prsty se mu samy zkroutily do jednoznaÄ?ného a znaÄ?nÄ? trpkého gesta: NÄ?kteÅ?í lidé nemají na výbÄ?r.
Na zádi byl motor, který byl celou dobu vypnutý. Bylo dílem okamžiku jej zapnout a dílem ponÄ?kud delšího okamžiku zvládnout kormidlo, aby loÄ? plula tam, kam její pán chtÄ?l. HuÄ?ení motoru pÅ?inášelo úlevu. Byl to zvuk a zvuky Vrej rád nemÄ?l, ale tento byl natolik pravidelný, že se do nÄ?j bylo možné ponoÅ?it, nechat se jím obklopit, nechat ho vést zmuÄ?enou mysl.
LoÄ? se pÅ?ibližovala, i ona zapnula motor a vyrazila Vrejovi naproti. Byla to bárka identická s jeho vlastní, také obsazená jediným mužem. Ten muž ale pocházel z nejhlubších pekel, byl to démon dosud nepoznaný. Pohled má sílu, staÄ?í pohled na poznání toho druhého - jenže pohled, který zachytil Vrej od neznámého, byl modrý.
LodÄ? se srazily, div, že ne Ä?elnÄ?. Chvíli skÅ?ípÄ?l bort o bort, potom se minuly. Oba muži si upÅ?enÄ? zírali do oÄ?í, oba se sobÄ? podobali víc, než by si sami byli mysleli. ObÄ? lodÄ? vypadaly stejnÄ?, vÅ¡e tu bylo dvojmo, pÅ?esto je nezajímalo nic než onen souboj pohledů. MÄ?li důvod se nenávidÄ?t, bát se, chtít ublížit jeden druhému. Oba mÄ?li modré oÄ?i a pro oba byla ta barva symbolem šílenství.
Teprve když se opÄ?t zaÄ?ali vzdalovat, uvÄ?domili si nevyhnutelnost setkání a navedli své lodÄ? opÄ?t k sobÄ?. Pluli podél sebe a mlÄ?eli.
Ten druhý promluvil první. â??Nshan,â?? pÅ?edstavil se váhavÄ?. Jméno vyplynulo z jeho úst potichu, zaÄ?átek byl nenápadný, druhá slabika byla výraznÄ?jší a malebnÄ?jší.
â??Vrej,â?? neochotnÄ? se Vrej pÅ?edstavil a hlas, nenavyklý mluvení, znÄ?l podivnÄ? drsnÄ?. V tu chvíli mu to bylo skoro líto. Pohledem se svezl z tváÅ?e neznámého a uhnul jím pryÄ?. Cítil se Å¡patnÄ?, aÄ?koliv fyzické problémy nyní pod tíhou událostí ustoupily stranou. Napadla ho dÄ?sivá myÅ¡lenka. VÅ¡iml si, že si i Nshan fascinovanÄ? prohlížel jeho oÄ?i.
Znovu pohlédl druhému do obliÄ?eje a zaznakoval otázku. Umí-li Nshan lépe mluvit, pak se s ním Vrej nehodlal mÄ?Å?it, protože mu mluvení pÅ?iÅ¡lo zbyteÄ?né.
Možná, že Nshan zastával pÅ?esnÄ? opaÄ?né stanovisko. â??Z džungle, tohle je konec mého výcviku,â?? odpovÄ?dÄ?l mu.
Vrej nevrle znovu zaznakoval.
Nshan pokrÄ?il rameny. â??Jsme na tom stejnÄ?. Možná je takových táborů víc, možná jen jeden a každý jsme byl cviÄ?en jindy, abychom se nepotkali.â??
LodÄ? pluly vedle sebe nekoneÄ?nÄ? modrou plání. Muži mlÄ?eli, nepotÅ?ebovali mluvit. Každý byl sám se sebou, každý mÄ?l toho druhého ve své hlavÄ?. Podobalo se to Å¡achu - položit sám sobÄ? otázku a pÅ?emýšlet, co by ten druhý odpovÄ?dÄ?l. Vymýšlet různé kombinace, pÅ?emýšlet, jak by takové rozhovory dopadly.
Slunce žhnulo a pálilo do lodí, na jejichž palubách stály nehybnÄ? dvÄ? sochy.
Po úlevných Ä?erváncích padla noc. LodÄ? pluly na hladinÄ? vedle sebe, oba muži mohli slyÅ¡et neklidný spánek toho druhého. Oba byli žízniví, oba byli popálení, oba mÄ?li úžeh. ObÄ?ma se zdály podivné a neklidné sny o modrých lodích, náhodných setkáních a maskovaných mužích. Oba se báli toho druhého.
Ráno oba vykÅ?ikli. Na dnÄ? obou lodí, obou modrých lodí, byla Ä?ervená skvrna. Velký, jasnÄ? Ä?ervený bod, který naruÅ¡oval jednotvárnost modÅ?i, která je tÅ?etím dnem provázela. Oba mÄ?li u rukou sekyrky.
Bídou a utrpením se sblížili s modÅ?í svÄ?ta kolem sebe, Ä?ervený bod byl nežádoucí, vÅ¡echno niÄ?il, opÄ?t byl naruÅ¡en Å?ád.
Nshan byl první, kdo se chopil své sekery. S leskem v oku se podíval na Vreje, na okamžik zaváhal. Šílenství se v nÄ?m probudilo naplno, skoÄ?il k Ä?ervené skvrnÄ? u sebe na lodi a zaÄ?al ji sekerou vyhlodávat ze dna. Modrý Å?ád nesmÄ?l být naruÅ¡en, jeho mysl, jeho duÅ¡e by to už neunesla!
Vrej ho pozoroval. I v nÄ?m rostla agrese, i on mÄ?l v ruce sekeru. Nshan byl ale jeho zrcadlením, když se díval na Nshana, hledÄ?l do své vlastní budoucnosti. VÅ¡echno bylo stejné. I on se toužil zbavit oné rudé skvrny, rudé poskvrny jeho lodi, byl ale vycviÄ?en i jako pozorovatel. Ä?ábel z druhé lodi prokousával vodÄ? cestu na palubu, kopal si sekerou svůj vlastní mokrý hrob.
Teprve když mÄ?l vody po kolena si uvÄ?domil, co provedl. Pozvedl prosebný pohled k Vrejovi a požádal ho o pomoc. Tím si zpeÄ?etil svůj osud. Onen prosebný, zoufalý pohled byl modrý.
Když se loÄ?ka plná vody zvrhla a Nshan se pÅ?itáhl k bortu Vrejovy bárky, Vrej poprvé mávl sekerou. Voda kolem se zbarvila rudÄ?. Sekal znovu a znovu, mÄ?l radost, že je modrá pláÅ? naruÅ¡ena jinou barvou. MÄ?l radost, že ho budoucnost varovala pÅ?ed možným nebezpeÄ?ím. Nshan nebyl on, Nshan byl jen symbolem ukazujícím mu cestu k životu.
Zůstal zase sám. Krev odplavila voda a loÄ?ku už v hlubinách nebylo vidÄ?t.
Lehl si na rudou skvrnu na své lodi, aby ji nevidÄ?l, a sekeru zahodil do moÅ?e. VÄ?dÄ?l, že chvilkový záchvat rozumu ho může kdykoliv opustit a potom by mohl následovat Nshanův osud.
Zapnul motor a zamíÅ?il smÄ?rem, kde veÄ?er zapadalo slunce. Mohl se mýlit, to samozÅ?ejmÄ?. OÄ?i nedokázaly na modré pláni na nic zaostÅ?it, ta tenká modrá linka mohla být jen halucinací. Jenže minulý veÄ?er Vrej nezahlédl zelený záblesk. NÄ?co tam na horizontu být muselo - možná jen mraky, možná ale také zemÄ?.
Motor monotónnÄ? vrÄ?el, když pohánÄ?l loÄ?ku za neznámým osudem.

Eithné - Povídky - 1998x - Komentáře (1) - Vložit komentář
Webdesign by nAS