Eithné

4.7.2008 - 18:10:29

�?ád

Povídka z doslova modré knihovny.

Za beta-reading a mnohé p�?ipomínky d�?kuji Sargo ;o)

Zazn�?l výst�?el a Vrej, který tak�?ka padal únavou, se rozeb�?hl. Nespal už - kolik? �?ty�?i dny? Víc? Mí�?? Bylo to jedno. V�?d�?l, že další už nezvládne. Jak lákavá byla myšlenka upadnout a nevstát. Upadnout a usnout, s hlavou v blát�? a s nohama zamotanýma do ostnatého drátu.
M�?síc mu byl slabou náhražkou sv�?tla. P�?ekážky v cest�? nebyly vid�?t a nebylo možné b�?žet, aby neupadl. Upadnout - nevstát. Ležet na zemi, na rovné a tvrdé zemi, která byla pod jeho nohama. Kdo by si toho všimnul, kdyby se chvíli prospal? Pár minut a pak by zase vstal a b�?žel dál, klopýtal by jako slepec, lezl p�?es zdi a plaval ve vod�?.
Ješt�? chvíli, už jen chvíli. Pak omdlí, um�?e, nebo dob�?hne. Chvíli. Okamžik.
Zatm�?lo se mu p�?ed o�?ima a upadl. Spal.

Probudil se na svém lůžku, �?istý a odpo�?atý. Sundal si z rukou infuzi a posadil se - bylo mu nádhern�?. Dokázal to. V�?d�?l, že prošel. Upadl, když zakopl o poslední drát, a poslední, co si uv�?domoval, bylo, že vymrštil nohy do vzduchu, aby se i ony ocitly za tou p�?ekážkou, aby i ony byly v cíli. D�?sil se toho, co by se stalo, kdyby nedošel nebo kdyby mu jen �?ást t�?la zůstala na dráze.
Ozvalo se zaklepání a vešel jeden z t�?ch bezejmenných, kte�?í ho navšt�?vovali. Byli si všichni podobní jako vejce vejci - hn�?dovlasí, hn�?doocí, bledí a nevýrazní. A inteligentní, ano, nesmírn�? inteligentní.
Vrej se usmál a nabídl mu židli. Muž ze stolku uklidil tlustou knihu zpátky do knihovny, na stolek položil šachy a ukázal naproti sob�?. Tedy další trénink - a to už to vypadalo, že se šachy skon�?il.
Vrej m�?l bílé. Bylo to poprvé - bílé za�?ínají a on tu výhodu nikdy nepoznal. Pousmál se. Potom znejist�?l. A po dvou hodinách t�?žkého ticha a soust�?ed�?ného p�?emýšlení, ve kterých se zpotil jak myš, zatímco muž naproti n�?mu s ledovým klidem odehrával, Vrej prohrál. Po dlouhé dob�? poprvé.
Zadíval se do kamery v rohu místnosti. Byl sám a sám. Po proh�?e vždy následovala samota, ve svém pokoji, ve své kobce te�? zase dlouhou dobu nikoho neuvidí. Může p�?emýšlet, jak m�?l hrát. Může plánovat, namáhat mozek, ve své hlav�? cvi�?it s imaginárním nep�?ítelem.
Posadil se na zem, op�?el se o postel. Proti n�?mu byla holá ze�?, nic ho tak nemohlo rušit v soust�?ed�?ní. Zav�?el o�?i a v �?iré tm�? po�?ala jeho p�?edstavivost vykreslovat jednotlivé figurky. Za�?al znovu rozehrávat boj, který práv�? svedl s oním bezejmenným. Nedokázal p�?ijít na to, ve které fázi m�?l ud�?lat jiný tah, vše mu p�?išlo logické a správné. Tah po tahu, znovu a znovu. Vrej prohrával a prohrával, nedokázal s bílými vyhrát.

Probudil se na svém lůžku. Op�?t. Nedokázal odhadnout, kolik �?asu strávil v tranzu, a v�?d�?l, že za celou tu dobu nedokázal vymyslet způsob, jak vyhrát onu partii. Zkoušel všechny kombinace po�?ínaje posledním tahem a blížil se �?ím dál víc k za�?átku hry, ale nedokázal najít způsob. Nešlo to.
Odtrhl z rukou infuzi a vstal. Pot�?eboval se hýbat, byl ztuhlý dlouhým nicned�?láním.
Kamera �?erven�? svítila. Ozvalo se zaklepání. Vešel další z bezejmenných.
Výcvik pokra�?oval, nikdy neustával. Vrej se zlepšoval, sílil. D�?lal to pro sebe, ale netušil, pro�? vlastn�?. Cht�?l být lepší, stále lepší a lepší. Netušil ale, pro�? to cht�?li ti, kdo se o n�?j starali.
Op�?t dráha, tentokrát ve dne. Lahvov�? zeleným sklem kopule, která se nad ním klenula až k lesům na obzoru, prosvítalo žlutozelené slunce. Pálilo nemilosrdn�? do všeho, co se nalézalo na oné mýtin�? uprost�?ed džungle, pálilo do domu, kde Vrej bydlel, i do v�?tší, nudn�? šedé krychle z panelů, ve které nikdy nebyl. Vzduch byl t�?žký, horký a nehybný. Vítr pat�?il ke tm�?, ke hv�?zdám a m�?síci, p�?es den totiž nikdy nebyla kopule otev�?ená. P�?es den vzduch jen houstl - to v noci mohl voln�? proudit a p�?inášet úlevu a osv�?žení.
�??Dnešní dráha bude důležitá,�?? ozvalo se za ním. P�?ikývl, aniž by se oto�?il. �??Nechybí vám n�?co? Na dnešku závisí všechno.�??
Vrej se oto�?il a netrp�?liv�? se zadíval na toho, kdo mluvil. Byl by rad�?ji sám, mluvil nerad. M�?l pocit, že slova zabíjejí smysl, že mozek p�?ijme slova jako jedine�?nou a potvrzenou informaci a dál se nezabývá jejich významem. Rukou nazna�?il, že má vše.
Muž kývl a nazna�?il omluvu. Odznakoval p�?ání úsp�?chu a odešel.
Dráha se vinula kopulí jako had s podivnou kresbou na zádech. N�?kde se t�?pytil drát, n�?kde se zelenala voda, ob�?as byla p�?erušená zdmi �?i bahnitými kalužemi. P�?ekážky bývaly pokaždé obm�?�?ovány, nikdy se neopakovaly všechny. Dráhu musel vždy prob�?hnout vícekrát a i mezi jednotlivými okruhy se m�?nila, nikdy si na ni nesm�?l zvyknout.
Pohlédl nad dve�?e do své ubikace. Kamera �?erven�? blikala. Zav�?el na okamžik o�?i, aby lépe pocítil zem pod svýma nohama. Potom vyb�?hl.

Ješt�? než otev�?el o�?i, v�?d�?l, že prošel. Výcvik byl o p�?ekonávání limitů a on to op�?t dokázal, kousek je posunout, p�?ekro�?it svůj stín. Dob�?hl dráhu úsp�?šn�?, dráhu, na které mnoho záviselo.
V tom zlomku sekundy, než otev�?el o�?i, si ale krom�? svého úsp�?chu uv�?domil, že n�?co není, jak by m�?lo být. Cítil pod sebou své lůžko a byl odpo�?atý, ale na ruce nem�?l kapa�?ky, nap�?íklad. A pak ten podivný pocit kolem žaludku, zvláštní vůn�?, která se vznášela kolem, a pocit osam�?ní a ztracenosti.
Otev�?el o�?i a vyk�?ikl. Vydal ten barbarský zvuk, kterým pohrdal, vždyť mluvil nerad a k�?ik se mu p�?í�?il, jenže mozek ho odmítl poslechnout.
Vše bylo jiné. Vše bylo podivné, vypadalo to cize, nebyl tam, kde byl vždy, byl jinde, byl jinde, byl jinde. O�?i se mu rozslzely z p�?ímého slune�?ního svitu a on je zd�?šen�? zav�?el, nedokázal se vyrovnat s tím, co vid�?l kolem sebe. T�?pytivá plá�? vody nebyla zelená, jak byl zvyklý, ale jiná, modrá, modrá! Nikdy takovou barvu nevid�?l, bylo mu z ní zle, mozek odmítal p�?ijmout to, co vid�?l. Na tu plochu navazovala jiná, místo zelené kopule byla obloha nad ním modrá, tak strašliv�? modrá. Byl na lodi, která byla modrá, byl sám, nem�?l nic, byl sám a nahý uprost�?ed mo�?e a na dohled nebylo nic jiného než ta pustá modrá plá�?. Vše kolem bylo modré, modré, modré! Jediný on narušoval nekone�?nost cizí barvy, jen jeho pokožka zá�?ila bíle, jako by se prala s nezvyklým okolím.
Znovu se odvážil otev�?ít o�?i a zak�?i�?el znovu, a�? byl již p�?ipraven na to, co kolem sebe uvidí. Klesl na kolena, bylo mu špatn�?, narušil se celý �?ád, který dote�? existoval. V náhlém vzplanutí mysli popadl své lůžko a vrhnul jej do mo�?e, snad aby porušil tu nehybnost modré hladiny, snad aby vid�?l bílou p�?nu, když voda vyst�?íkla a pocákala ho. Divoce se rozhlížel kolem sebe, cht�?l ni�?it, cht�?l si vybít zlost, cht�?l usm�?rnit svoji energii jediným sm�?rem, jediným destruktivním sm�?rem.
Nep�?emýšlel nad tím, pro�? se to stalo, necht�?l v�?d�?t, co to má znamenat. Cht�?l pry�? odsud, cht�?l se vrátit pod svoji kopuli, ke svému tréninku, ke svému sebezdokonalení. Neupadl na dráze, tak pro�??
Cht�?l zpátky svůj sv�?t, své barvy. Prožil sta a sta dní a nikdy nic takového nevid�?l, pro�? je tomu te�? vystaven tak náhle?
Lehl si na prkna lodi do louži�?ek slané vody obli�?ejem dolů a obli�?ej se zav�?enýma o�?ima si zastínil rukama. Alespo�? tak se p�?ed ním rozhostila kýžená �?er�?, a�? mu fantazie nedávala pokoje. Vykreslovala mu modrá kola a Vrej se nedokázal zabrat do tranzu, aby jim unikl.
Teprve když slunce p�?estávalo pálit a pomalu se chýlilo k západu se troska na palub�? pohnula. Tvá�? se oto�?ila za teplem h�?ejivých paprsků a ví�?ka váhav�? odkryla Vrejovy o�?i. Obzor �?ervenal, jak se slunce blížilo více a více k hladin�?. S pohnutím sledoval svůj první západ slunce na nehybné hladin�? lesklé jako zrcadlo. Kotou�? se pomalu skrýval a když jeho poslední kousek zmizel za obzorem, oblohu proťal zelený záblesk.
Na mo�?e se snášela tma. Vrej se t�?ásl zimou, byl rozpálený a hlava mu t�?eštila, m�?l žíze�? a záda m�?l podivn�? citlivá. Jeho bledost ze života ve skleníku byla vyst�?ídána �?ervenou barvou t�?žkého popálení od slunce, myšlení bolelo.
Když upadl do t�?žkého a neklidného spánku, za�?al blouznit. Drmolil nesmyslná slova, ruce ze spaní samy znakovaly. Nohy b�?žely po dráze a byly stále a znovu podráženy. V�?d�?l, že musí dob�?hnout, ale najednou spadl a zůstal ležet. P�?iblížil se k n�?mu modrý muž, otev�?el ústa a Vreje sežral.
Probudil se za úsvitu a nedokázal potla�?it t�?as, který procházel jeho t�?lem.
Op�?el se o bort lodi a zoufale up�?el hore�?naté o�?i na hladinu vody. Pohled m�?l rozmazaný, nedokázal na nic zaost�?it, všechno bylo p�?íliš neur�?ité. Byla to snad další lo�? tam v dálce?
Poprvé se Vrej rozhlédl po svém plavidle. Nebylo velké, šlo spíš o �?lun, který by se p�?evrhl p�?i první velké vln�?. Vyjížd�?t s n�?�?ím takovým na širé mo�?e bylo holé šílenství. Když si tohle Vrej uv�?domil, prsty se mu samy zkroutily do jednozna�?ného a zna�?n�? trpkého gesta: N�?kte�?í lidé nemají na výb�?r.
Na zádi byl motor, který byl celou dobu vypnutý. Bylo dílem okamžiku jej zapnout a dílem pon�?kud delšího okamžiku zvládnout kormidlo, aby lo�? plula tam, kam její pán cht�?l. Hu�?ení motoru p�?inášelo úlevu. Byl to zvuk a zvuky Vrej rád nem�?l, ale tento byl natolik pravidelný, že se do n�?j bylo možné pono�?it, nechat se jím obklopit, nechat ho vést zmu�?enou mysl.
Lo�? se p�?ibližovala, i ona zapnula motor a vyrazila Vrejovi naproti. Byla to bárka identická s jeho vlastní, také obsazená jediným mužem. Ten muž ale pocházel z nejhlubších pekel, byl to démon dosud nepoznaný. Pohled má sílu, sta�?í pohled na poznání toho druhého - jenže pohled, který zachytil Vrej od neznámého, byl modrý.
Lod�? se srazily, div, že ne �?eln�?. Chvíli sk�?íp�?l bort o bort, potom se minuly. Oba muži si up�?en�? zírali do o�?í, oba se sob�? podobali víc, než by si sami byli mysleli. Ob�? lod�? vypadaly stejn�?, vše tu bylo dvojmo, p�?esto je nezajímalo nic než onen souboj pohledů. M�?li důvod se nenávid�?t, bát se, chtít ublížit jeden druhému. Oba m�?li modré o�?i a pro oba byla ta barva symbolem šílenství.
Teprve když se op�?t za�?ali vzdalovat, uv�?domili si nevyhnutelnost setkání a navedli své lod�? op�?t k sob�?. Pluli podél sebe a ml�?eli.
Ten druhý promluvil první. �??Nshan,�?? p�?edstavil se váhav�?. Jméno vyplynulo z jeho úst potichu, za�?átek byl nenápadný, druhá slabika byla výrazn�?jší a malebn�?jší.
�??Vrej,�?? neochotn�? se Vrej p�?edstavil a hlas, nenavyklý mluvení, zn�?l podivn�? drsn�?. V tu chvíli mu to bylo skoro líto. Pohledem se svezl z tvá�?e neznámého a uhnul jím pry�?. Cítil se špatn�?, a�?koliv fyzické problémy nyní pod tíhou událostí ustoupily stranou. Napadla ho d�?sivá myšlenka. Všiml si, že si i Nshan fascinovan�? prohlížel jeho o�?i.
Znovu pohlédl druhému do obli�?eje a zaznakoval otázku. Umí-li Nshan lépe mluvit, pak se s ním Vrej nehodlal m�?�?it, protože mu mluvení p�?išlo zbyte�?né.
Možná, že Nshan zastával p�?esn�? opa�?né stanovisko. �??Z džungle, tohle je konec mého výcviku,�?? odpov�?d�?l mu.
Vrej nevrle znovu zaznakoval.
Nshan pokr�?il rameny. �??Jsme na tom stejn�?. Možná je takových táborů víc, možná jen jeden a každý jsme byl cvi�?en jindy, abychom se nepotkali.�??
Lod�? pluly vedle sebe nekone�?n�? modrou plání. Muži ml�?eli, nepot�?ebovali mluvit. Každý byl sám se sebou, každý m�?l toho druhého ve své hlav�?. Podobalo se to šachu - položit sám sob�? otázku a p�?emýšlet, co by ten druhý odpov�?d�?l. Vymýšlet různé kombinace, p�?emýšlet, jak by takové rozhovory dopadly.
Slunce žhnulo a pálilo do lodí, na jejichž palubách stály nehybn�? dv�? sochy.
Po úlevných �?erváncích padla noc. Lod�? pluly na hladin�? vedle sebe, oba muži mohli slyšet neklidný spánek toho druhého. Oba byli žízniví, oba byli popálení, oba m�?li úžeh. Ob�?ma se zdály podivné a neklidné sny o modrých lodích, náhodných setkáních a maskovaných mužích. Oba se báli toho druhého.
Ráno oba vyk�?ikli. Na dn�? obou lodí, obou modrých lodí, byla �?ervená skvrna. Velký, jasn�? �?ervený bod, který narušoval jednotvárnost mod�?i, která je t�?etím dnem provázela. Oba m�?li u rukou sekyrky.
Bídou a utrpením se sblížili s mod�?í sv�?ta kolem sebe, �?ervený bod byl nežádoucí, všechno ni�?il, op�?t byl narušen �?ád.
Nshan byl první, kdo se chopil své sekery. S leskem v oku se podíval na Vreje, na okamžik zaváhal. Šílenství se v n�?m probudilo naplno, sko�?il k �?ervené skvrn�? u sebe na lodi a za�?al ji sekerou vyhlodávat ze dna. Modrý �?ád nesm�?l být narušen, jeho mysl, jeho duše by to už neunesla!
Vrej ho pozoroval. I v n�?m rostla agrese, i on m�?l v ruce sekeru. Nshan byl ale jeho zrcadlením, když se díval na Nshana, hled�?l do své vlastní budoucnosti. Všechno bylo stejné. I on se toužil zbavit oné rudé skvrny, rudé poskvrny jeho lodi, byl ale vycvi�?en i jako pozorovatel. �?ábel z druhé lodi prokousával vod�? cestu na palubu, kopal si sekerou svůj vlastní mokrý hrob.
Teprve když m�?l vody po kolena si uv�?domil, co provedl. Pozvedl prosebný pohled k Vrejovi a požádal ho o pomoc. Tím si zpe�?etil svůj osud. Onen prosebný, zoufalý pohled byl modrý.
Když se lo�?ka plná vody zvrhla a Nshan se p�?itáhl k bortu Vrejovy bárky, Vrej poprvé mávl sekerou. Voda kolem se zbarvila rud�?. Sekal znovu a znovu, m�?l radost, že je modrá plá�? narušena jinou barvou. M�?l radost, že ho budoucnost varovala p�?ed možným nebezpe�?ím. Nshan nebyl on, Nshan byl jen symbolem ukazujícím mu cestu k životu.
Zůstal zase sám. Krev odplavila voda a lo�?ku už v hlubinách nebylo vid�?t.
Lehl si na rudou skvrnu na své lodi, aby ji nevid�?l, a sekeru zahodil do mo�?e. V�?d�?l, že chvilkový záchvat rozumu ho může kdykoliv opustit a potom by mohl následovat Nshanův osud.
Zapnul motor a zamí�?il sm�?rem, kde ve�?er zapadalo slunce. Mohl se mýlit, to samoz�?ejm�?. O�?i nedokázaly na modré pláni na nic zaost�?it, ta tenká modrá linka mohla být jen halucinací. Jenže minulý ve�?er Vrej nezahlédl zelený záblesk. N�?co tam na horizontu být muselo - možná jen mraky, možná ale také zem�?.
Motor monotónn�? vr�?el, když pohán�?l lo�?ku za neznámým osudem.

Eithné - Povídky - 1998x - Komentáře (1) - Vložit komentář

Webdesign by nAS