ZaznÄ?l výstÅ?el a Vrej, který takÅ?ka padal únavou, se rozebÄ?hl. Nespal už - kolik? Ä?tyÅ?i dny? VÃc? MÃÅ?? Bylo to jedno. VÄ?dÄ?l, že dalÅ¡Ã už nezvládne. Jak lákavá byla myÅ¡lenka upadnout a nevstát. Upadnout a usnout, s hlavou v blátÄ? a s nohama zamotanýma do ostnatého drátu.
MÄ?sÃc mu byl slabou náhražkou svÄ?tla. PÅ?ekážky v cestÄ? nebyly vidÄ?t a nebylo možné bÄ?žet, aby neupadl. Upadnout - nevstát. Ležet na zemi, na rovné a tvrdé zemi, která byla pod jeho nohama. Kdo by si toho vÅ¡imnul, kdyby se chvÃli prospal? Pár minut a pak by zase vstal a bÄ?žel dál, klopýtal by jako slepec, lezl pÅ?es zdi a plaval ve vodÄ?.
JeÅ¡tÄ? chvÃli, už jen chvÃli. Pak omdlÃ, umÅ?e, nebo dobÄ?hne. ChvÃli. Okamžik.
ZatmÄ?lo se mu pÅ?ed oÄ?ima a upadl. Spal.
Probudil se na svém lůžku, Ä?istý a odpoÄ?atý. Sundal si z rukou infuzi a posadil se - bylo mu nádhernÄ?. Dokázal to. VÄ?dÄ?l, že proÅ¡el. Upadl, když zakopl o poslednà drát, a poslednÃ, co si uvÄ?domoval, bylo, že vymrÅ¡til nohy do vzduchu, aby se i ony ocitly za tou pÅ?ekážkou, aby i ony byly v cÃli. DÄ?sil se toho, co by se stalo, kdyby nedoÅ¡el nebo kdyby mu jen Ä?ást tÄ?la zůstala na dráze.
Ozvalo se zaklepánà a veÅ¡el jeden z tÄ?ch bezejmenných, kteÅ?à ho navÅ¡tÄ?vovali. Byli si vÅ¡ichni podobnà jako vejce vejci - hnÄ?dovlasÃ, hnÄ?doocÃ, bledà a nevýraznÃ. A inteligentnÃ, ano, nesmÃrnÄ? inteligentnÃ.
Vrej se usmál a nabÃdl mu židli. Muž ze stolku uklidil tlustou knihu zpátky do knihovny, na stolek položil Å¡achy a ukázal naproti sobÄ?. Tedy dalÅ¡Ã trénink - a to už to vypadalo, že se Å¡achy skonÄ?il.
Vrej mÄ?l bÃlé. Bylo to poprvé - bÃlé zaÄ?Ãnajà a on tu výhodu nikdy nepoznal. Pousmál se. Potom znejistÄ?l. A po dvou hodinách tÄ?žkého ticha a soustÅ?edÄ?ného pÅ?emýšlenÃ, ve kterých se zpotil jak myÅ¡, zatÃmco muž naproti nÄ?mu s ledovým klidem odehrával, Vrej prohrál. Po dlouhé dobÄ? poprvé.
ZadÃval se do kamery v rohu mÃstnosti. Byl sám a sám. Po prohÅ?e vždy následovala samota, ve svém pokoji, ve své kobce teÄ? zase dlouhou dobu nikoho neuvidÃ. Může pÅ?emýšlet, jak mÄ?l hrát. Může plánovat, namáhat mozek, ve své hlavÄ? cviÄ?it s imaginárnÃm nepÅ?Ãtelem.
Posadil se na zem, opÅ?el se o postel. Proti nÄ?mu byla holá zeÄ?, nic ho tak nemohlo ruÅ¡it v soustÅ?edÄ?nÃ. ZavÅ?el oÄ?i a v Ä?iré tmÄ? poÄ?ala jeho pÅ?edstavivost vykreslovat jednotlivé figurky. ZaÄ?al znovu rozehrávat boj, který právÄ? svedl s onÃm bezejmenným. Nedokázal pÅ?ijÃt na to, ve které fázi mÄ?l udÄ?lat jiný tah, vÅ¡e mu pÅ?iÅ¡lo logické a správné. Tah po tahu, znovu a znovu. Vrej prohrával a prohrával, nedokázal s bÃlými vyhrát.
Probudil se na svém lůžku. OpÄ?t. Nedokázal odhadnout, kolik Ä?asu strávil v tranzu, a vÄ?dÄ?l, že za celou tu dobu nedokázal vymyslet způsob, jak vyhrát onu partii. ZkouÅ¡el vÅ¡echny kombinace poÄ?Ãnaje poslednÃm tahem a blÞil se Ä?Ãm dál vÃc k zaÄ?átku hry, ale nedokázal najÃt způsob. NeÅ¡lo to.
Odtrhl z rukou infuzi a vstal. PotÅ?eboval se hýbat, byl ztuhlý dlouhým nicnedÄ?lánÃm.
Kamera Ä?ervenÄ? svÃtila. Ozvalo se zaklepánÃ. VeÅ¡el dalÅ¡Ã z bezejmenných.
Výcvik pokraÄ?oval, nikdy neustával. Vrej se zlepÅ¡oval, sÃlil. DÄ?lal to pro sebe, ale netuÅ¡il, proÄ? vlastnÄ?. ChtÄ?l být lepÅ¡Ã, stále lepÅ¡Ã a lepÅ¡Ã. NetuÅ¡il ale, proÄ? to chtÄ?li ti, kdo se o nÄ?j starali.
OpÄ?t dráha, tentokrát ve dne. LahvovÄ? zeleným sklem kopule, která se nad nÃm klenula až k lesům na obzoru, prosvÃtalo žlutozelené slunce. Pálilo nemilosrdnÄ? do vÅ¡eho, co se nalézalo na oné mýtinÄ? uprostÅ?ed džungle, pálilo do domu, kde Vrej bydlel, i do vÄ?tÅ¡Ã, nudnÄ? Å¡edé krychle z panelů, ve které nikdy nebyl. Vzduch byl tÄ?žký, horký a nehybný. VÃtr patÅ?il ke tmÄ?, ke hvÄ?zdám a mÄ?sÃci, pÅ?es den totiž nikdy nebyla kopule otevÅ?ená. PÅ?es den vzduch jen houstl - to v noci mohl volnÄ? proudit a pÅ?inášet úlevu a osvÄ?ženÃ.
â??DneÅ¡nà dráha bude důležitá,â?? ozvalo se za nÃm. PÅ?ikývl, aniž by se otoÄ?il. â??Nechybà vám nÄ?co? Na dneÅ¡ku závisà vÅ¡echno.â??
Vrej se otoÄ?il a netrpÄ?livÄ? se zadÃval na toho, kdo mluvil. Byl by radÄ?ji sám, mluvil nerad. MÄ?l pocit, že slova zabÃjejà smysl, že mozek pÅ?ijme slova jako jedineÄ?nou a potvrzenou informaci a dál se nezabývá jejich významem. Rukou naznaÄ?il, že má vÅ¡e.
Muž kývl a naznaÄ?il omluvu. Odznakoval pÅ?ánà úspÄ?chu a odeÅ¡el.
Dráha se vinula kopulà jako had s podivnou kresbou na zádech. NÄ?kde se tÅ?pytil drát, nÄ?kde se zelenala voda, obÄ?as byla pÅ?eruÅ¡ená zdmi Ä?i bahnitými kalužemi. PÅ?ekážky bývaly pokaždé obmÄ?Å?ovány, nikdy se neopakovaly vÅ¡echny. Dráhu musel vždy probÄ?hnout vÃcekrát a i mezi jednotlivými okruhy se mÄ?nila, nikdy si na ni nesmÄ?l zvyknout.
Pohlédl nad dveÅ?e do své ubikace. Kamera Ä?ervenÄ? blikala. ZavÅ?el na okamžik oÄ?i, aby lépe pocÃtil zem pod svýma nohama. Potom vybÄ?hl.
JeÅ¡tÄ? než otevÅ?el oÄ?i, vÄ?dÄ?l, že proÅ¡el. Výcvik byl o pÅ?ekonávánà limitů a on to opÄ?t dokázal, kousek je posunout, pÅ?ekroÄ?it svůj stÃn. DobÄ?hl dráhu úspÄ?Å¡nÄ?, dráhu, na které mnoho záviselo.
V tom zlomku sekundy, než otevÅ?el oÄ?i, si ale kromÄ? svého úspÄ?chu uvÄ?domil, že nÄ?co nenÃ, jak by mÄ?lo být. CÃtil pod sebou své lůžko a byl odpoÄ?atý, ale na ruce nemÄ?l kapaÄ?ky, napÅ?Ãklad. A pak ten podivný pocit kolem žaludku, zvláštnà vůnÄ?, která se vznášela kolem, a pocit osamÄ?nà a ztracenosti.
OtevÅ?el oÄ?i a vykÅ?ikl. Vydal ten barbarský zvuk, kterým pohrdal, vždyÅ¥ mluvil nerad a kÅ?ik se mu pÅ?ÃÄ?il, jenže mozek ho odmÃtl poslechnout.
VÅ¡e bylo jiné. VÅ¡e bylo podivné, vypadalo to cize, nebyl tam, kde byl vždy, byl jinde, byl jinde, byl jinde. OÄ?i se mu rozslzely z pÅ?Ãmého sluneÄ?nÃho svitu a on je zdÄ?Å¡enÄ? zavÅ?el, nedokázal se vyrovnat s tÃm, co vidÄ?l kolem sebe. TÅ?pytivá pláÅ? vody nebyla zelená, jak byl zvyklý, ale jiná, modrá, modrá! Nikdy takovou barvu nevidÄ?l, bylo mu z nà zle, mozek odmÃtal pÅ?ijmout to, co vidÄ?l. Na tu plochu navazovala jiná, mÃsto zelené kopule byla obloha nad nÃm modrá, tak straÅ¡livÄ? modrá. Byl na lodi, která byla modrá, byl sám, nemÄ?l nic, byl sám a nahý uprostÅ?ed moÅ?e a na dohled nebylo nic jiného než ta pustá modrá pláÅ?. VÅ¡e kolem bylo modré, modré, modré! Jediný on naruÅ¡oval nekoneÄ?nost cizà barvy, jen jeho pokožka záÅ?ila bÃle, jako by se prala s nezvyklým okolÃm.
Znovu se odvážil otevÅ?Ãt oÄ?i a zakÅ?iÄ?el znovu, aÄ? byl již pÅ?ipraven na to, co kolem sebe uvidÃ. Klesl na kolena, bylo mu Å¡patnÄ?, naruÅ¡il se celý Å?ád, který doteÄ? existoval. V náhlém vzplanutà mysli popadl své lůžko a vrhnul jej do moÅ?e, snad aby poruÅ¡il tu nehybnost modré hladiny, snad aby vidÄ?l bÃlou pÄ?nu, když voda vystÅ?Ãkla a pocákala ho. Divoce se rozhlÞel kolem sebe, chtÄ?l niÄ?it, chtÄ?l si vybÃt zlost, chtÄ?l usmÄ?rnit svoji energii jediným smÄ?rem, jediným destruktivnÃm smÄ?rem.
NepÅ?emýšlel nad tÃm, proÄ? se to stalo, nechtÄ?l vÄ?dÄ?t, co to má znamenat. ChtÄ?l pryÄ? odsud, chtÄ?l se vrátit pod svoji kopuli, ke svému tréninku, ke svému sebezdokonalenÃ. Neupadl na dráze, tak proÄ??
ChtÄ?l zpátky svůj svÄ?t, své barvy. Prožil sta a sta dnà a nikdy nic takového nevidÄ?l, proÄ? je tomu teÄ? vystaven tak náhle?
Lehl si na prkna lodi do loužiÄ?ek slané vody obliÄ?ejem dolů a obliÄ?ej se zavÅ?enýma oÄ?ima si zastÃnil rukama. AlespoÅ? tak se pÅ?ed nÃm rozhostila kýžená Ä?erÅ?, aÄ? mu fantazie nedávala pokoje. Vykreslovala mu modrá kola a Vrej se nedokázal zabrat do tranzu, aby jim unikl.
Teprve když slunce pÅ?estávalo pálit a pomalu se chýlilo k západu se troska na palubÄ? pohnula. TváÅ? se otoÄ?ila za teplem hÅ?ejivých paprsků a vÃÄ?ka váhavÄ? odkryla Vrejovy oÄ?i. Obzor Ä?ervenal, jak se slunce blÞilo vÃce a vÃce k hladinÄ?. S pohnutÃm sledoval svůj prvnà západ slunce na nehybné hladinÄ? lesklé jako zrcadlo. KotouÄ? se pomalu skrýval a když jeho poslednà kousek zmizel za obzorem, oblohu proÅ¥al zelený záblesk.
Na moÅ?e se snášela tma. Vrej se tÅ?ásl zimou, byl rozpálený a hlava mu tÅ?eÅ¡tila, mÄ?l žÃzeÅ? a záda mÄ?l podivnÄ? citlivá. Jeho bledost ze života ve sklenÃku byla vystÅ?Ãdána Ä?ervenou barvou tÄ?žkého popálenà od slunce, myÅ¡lenà bolelo.
Když upadl do tÄ?žkého a neklidného spánku, zaÄ?al blouznit. Drmolil nesmyslná slova, ruce ze spanà samy znakovaly. Nohy bÄ?žely po dráze a byly stále a znovu podráženy. VÄ?dÄ?l, že musà dobÄ?hnout, ale najednou spadl a zůstal ležet. PÅ?iblÞil se k nÄ?mu modrý muž, otevÅ?el ústa a Vreje sežral.
Probudil se za úsvitu a nedokázal potlaÄ?it tÅ?as, který procházel jeho tÄ?lem.
OpÅ?el se o bort lodi a zoufale upÅ?el horeÄ?naté oÄ?i na hladinu vody. Pohled mÄ?l rozmazaný, nedokázal na nic zaostÅ?it, vÅ¡echno bylo pÅ?ÃliÅ¡ neurÄ?ité. Byla to snad dalÅ¡Ã loÄ? tam v dálce?
Poprvé se Vrej rozhlédl po svém plavidle. Nebylo velké, Å¡lo spÃÅ¡ o Ä?lun, který by se pÅ?evrhl pÅ?i prvnà velké vlnÄ?. VyjÞdÄ?t s nÄ?Ä?Ãm takovým na Å¡iré moÅ?e bylo holé Å¡ÃlenstvÃ. Když si tohle Vrej uvÄ?domil, prsty se mu samy zkroutily do jednoznaÄ?ného a znaÄ?nÄ? trpkého gesta: NÄ?kteÅ?à lidé nemajà na výbÄ?r.
Na zádi byl motor, který byl celou dobu vypnutý. Bylo dÃlem okamžiku jej zapnout a dÃlem ponÄ?kud delÅ¡Ãho okamžiku zvládnout kormidlo, aby loÄ? plula tam, kam jejà pán chtÄ?l. HuÄ?enà motoru pÅ?inášelo úlevu. Byl to zvuk a zvuky Vrej rád nemÄ?l, ale tento byl natolik pravidelný, že se do nÄ?j bylo možné ponoÅ?it, nechat se jÃm obklopit, nechat ho vést zmuÄ?enou mysl.
LoÄ? se pÅ?ibližovala, i ona zapnula motor a vyrazila Vrejovi naproti. Byla to bárka identická s jeho vlastnÃ, také obsazená jediným mužem. Ten muž ale pocházel z nejhlubÅ¡Ãch pekel, byl to démon dosud nepoznaný. Pohled má sÃlu, staÄ?à pohled na poznánà toho druhého - jenže pohled, který zachytil Vrej od neznámého, byl modrý.
LodÄ? se srazily, div, že ne Ä?elnÄ?. ChvÃli skÅ?ÃpÄ?l bort o bort, potom se minuly. Oba muži si upÅ?enÄ? zÃrali do oÄ?Ã, oba se sobÄ? podobali vÃc, než by si sami byli mysleli. ObÄ? lodÄ? vypadaly stejnÄ?, vÅ¡e tu bylo dvojmo, pÅ?esto je nezajÃmalo nic než onen souboj pohledů. MÄ?li důvod se nenávidÄ?t, bát se, chtÃt ublÞit jeden druhému. Oba mÄ?li modré oÄ?i a pro oba byla ta barva symbolem Å¡ÃlenstvÃ.
Teprve když se opÄ?t zaÄ?ali vzdalovat, uvÄ?domili si nevyhnutelnost setkánà a navedli své lodÄ? opÄ?t k sobÄ?. Pluli podél sebe a mlÄ?eli.
Ten druhý promluvil prvnÃ. â??Nshan,â?? pÅ?edstavil se váhavÄ?. Jméno vyplynulo z jeho úst potichu, zaÄ?átek byl nenápadný, druhá slabika byla výraznÄ?jÅ¡Ã a malebnÄ?jÅ¡Ã.
â??Vrej,â?? neochotnÄ? se Vrej pÅ?edstavil a hlas, nenavyklý mluvenÃ, znÄ?l podivnÄ? drsnÄ?. V tu chvÃli mu to bylo skoro lÃto. Pohledem se svezl z tváÅ?e neznámého a uhnul jÃm pryÄ?. CÃtil se Å¡patnÄ?, aÄ?koliv fyzické problémy nynà pod tÃhou událostà ustoupily stranou. Napadla ho dÄ?sivá myÅ¡lenka. VÅ¡iml si, že si i Nshan fascinovanÄ? prohlÞel jeho oÄ?i.
Znovu pohlédl druhému do obliÄ?eje a zaznakoval otázku. UmÃ-li Nshan lépe mluvit, pak se s nÃm Vrej nehodlal mÄ?Å?it, protože mu mluvenà pÅ?iÅ¡lo zbyteÄ?né.
Možná, že Nshan zastával pÅ?esnÄ? opaÄ?né stanovisko. â??Z džungle, tohle je konec mého výcviku,â?? odpovÄ?dÄ?l mu.
Vrej nevrle znovu zaznakoval.
Nshan pokrÄ?il rameny. â??Jsme na tom stejnÄ?. Možná je takových táborů vÃc, možná jen jeden a každý jsme byl cviÄ?en jindy, abychom se nepotkali.â??
LodÄ? pluly vedle sebe nekoneÄ?nÄ? modrou plánÃ. Muži mlÄ?eli, nepotÅ?ebovali mluvit. Každý byl sám se sebou, každý mÄ?l toho druhého ve své hlavÄ?. Podobalo se to Å¡achu - položit sám sobÄ? otázku a pÅ?emýšlet, co by ten druhý odpovÄ?dÄ?l. Vymýšlet různé kombinace, pÅ?emýšlet, jak by takové rozhovory dopadly.
Slunce žhnulo a pálilo do lodÃ, na jejichž palubách stály nehybnÄ? dvÄ? sochy.
Po úlevných Ä?erváncÃch padla noc. LodÄ? pluly na hladinÄ? vedle sebe, oba muži mohli slyÅ¡et neklidný spánek toho druhého. Oba byli žÃznivÃ, oba byli popálenÃ, oba mÄ?li úžeh. ObÄ?ma se zdály podivné a neklidné sny o modrých lodÃch, náhodných setkánÃch a maskovaných mužÃch. Oba se báli toho druhého.
Ráno oba vykÅ?ikli. Na dnÄ? obou lodÃ, obou modrých lodÃ, byla Ä?ervená skvrna. Velký, jasnÄ? Ä?ervený bod, který naruÅ¡oval jednotvárnost modÅ?i, která je tÅ?etÃm dnem provázela. Oba mÄ?li u rukou sekyrky.
BÃdou a utrpenÃm se sblÞili s modÅ?à svÄ?ta kolem sebe, Ä?ervený bod byl nežádoucÃ, vÅ¡echno niÄ?il, opÄ?t byl naruÅ¡en Å?ád.
Nshan byl prvnÃ, kdo se chopil své sekery. S leskem v oku se podÃval na Vreje, na okamžik zaváhal. Å Ãlenstvà se v nÄ?m probudilo naplno, skoÄ?il k Ä?ervené skvrnÄ? u sebe na lodi a zaÄ?al ji sekerou vyhlodávat ze dna. Modrý Å?ád nesmÄ?l být naruÅ¡en, jeho mysl, jeho duÅ¡e by to už neunesla!
Vrej ho pozoroval. I v nÄ?m rostla agrese, i on mÄ?l v ruce sekeru. Nshan byl ale jeho zrcadlenÃm, když se dÃval na Nshana, hledÄ?l do své vlastnà budoucnosti. VÅ¡echno bylo stejné. I on se toužil zbavit oné rudé skvrny, rudé poskvrny jeho lodi, byl ale vycviÄ?en i jako pozorovatel. Ä?ábel z druhé lodi prokousával vodÄ? cestu na palubu, kopal si sekerou svůj vlastnà mokrý hrob.
Teprve když mÄ?l vody po kolena si uvÄ?domil, co provedl. Pozvedl prosebný pohled k Vrejovi a požádal ho o pomoc. TÃm si zpeÄ?etil svůj osud. Onen prosebný, zoufalý pohled byl modrý.
Když se loÄ?ka plná vody zvrhla a Nshan se pÅ?itáhl k bortu Vrejovy bárky, Vrej poprvé mávl sekerou. Voda kolem se zbarvila rudÄ?. Sekal znovu a znovu, mÄ?l radost, že je modrá pláÅ? naruÅ¡ena jinou barvou. MÄ?l radost, že ho budoucnost varovala pÅ?ed možným nebezpeÄ?Ãm. Nshan nebyl on, Nshan byl jen symbolem ukazujÃcÃm mu cestu k životu.
Zůstal zase sám. Krev odplavila voda a loÄ?ku už v hlubinách nebylo vidÄ?t.
Lehl si na rudou skvrnu na své lodi, aby ji nevidÄ?l, a sekeru zahodil do moÅ?e. VÄ?dÄ?l, že chvilkový záchvat rozumu ho může kdykoliv opustit a potom by mohl následovat Nshanův osud.
Zapnul motor a zamÃÅ?il smÄ?rem, kde veÄ?er zapadalo slunce. Mohl se mýlit, to samozÅ?ejmÄ?. OÄ?i nedokázaly na modré pláni na nic zaostÅ?it, ta tenká modrá linka mohla být jen halucinacÃ. Jenže minulý veÄ?er Vrej nezahlédl zelený záblesk. NÄ?co tam na horizontu být muselo - možná jen mraky, možná ale také zemÄ?.
Motor monotónnÄ? vrÄ?el, když pohánÄ?l loÄ?ku za neznámým osudem.