R101. Ta uÄ?ebna má mÃt Ä?Ãslo 101 a být v Rettigovce, ale je mi lÃto, v prvnÃm patÅ?e zaÄ?Ãnajà uÄ?ebny Ä?Ãslem 103. Na vrátnici se zeptat nemůžu, ta ženská na mÄ? koukala hodnÄ? podezÃravÄ? - a kdo by se divil, copak může Å¡kola zaÄ?Ãnat v sedm veÄ?er?
Hodina s názvem "Vybrané kapitoly ze svÄ?tové literatury" znà sice nesmÃrnÄ? zajÃmavÄ?... a ano, koho by zajÃmalo, že je to za nula kreditů a možná to ani nenà povinné... co tu sakra dÄ?lám, proÄ? tu bloudÃm po setmÄ?lých chodbách? StejnÄ? to zase bude jen Ä?eské národnà obrozenÃ, protože, jak jsem s mÃrným údivem zjistila, v rámci Ä?eÅ¡tiny pro budoucà uÄ?itele se na pedagogické fakultÄ? univerzity Karlovy (jak hrdÄ? to znÃ!) nic jiného neuÄ?Ã. Hádejte, co bereme v pÅ?ednášce "Ã?vod do literatury: Literárnà historie"? A v "Ä?eské literatuÅ?e 1. poloviny 19. stoletÃ"? A z jakého obdobà máme do konce akademického roku pÅ?eÄ?Ãst 50 nebo 60 knÞek?
Až já napÃÅ¡u bestseller, postarám se o to, aby zároveÅ? s tÃm vznikl nový proud literatury, o kterém se dÄ?ti budou uÄ?it rády, nÄ?co, jako je dnes fantasy. Pohádka. Vtip. Film.
Na chodbÄ?, po které jsem Å¡la, bylo zhasnuto. AÄ? má fakulta Ä?tvercový půdorys a teoreticky by se mÄ?la dát obejÃt kolem dokola vnitÅ?kem, cestu mi zahradila mÅ?Þ.
Tak od schodů na druhou stranu, tam, kde je studijnà oddÄ?lenà a dÄ?kanát a dalÅ¡Ã kanceláÅ?e, do kterých bych nejradÄ?ji za celých 5 let nevlezla.
102, 101. Vida.
Pohled na hodinky a prázdná chodba mi prozradily, že hodina už zaÄ?ala. Zhluboka nadechnout, snad to pÅ?ednášejÃcà nebude komentovat.
V uÄ?ebnÄ? byla tma.
Zachvátil mÄ? pocit ztracenosti a ubohosti. Nedokážu si ani sestavit rozvrh takový, jaký má být, nevyznám se v nÄ?m. MÃsto toho, abych sem jezdila, jsem si tÅ?eba mohla tÅ?ikrát pÅ?eÄ?Ãst pÅ?edmluvu v Pravidlech Ä?eského pravopisu, jak doporuÄ?oval ten Ä?lovÄ?k, co nás má na ProsemináÅ? z Ä?eÅ¡tiny.
"PojÄ?te dál a poÄ?kejte, až tu rozsvÃtÃme, pak si sednete," trhnul mnou najednou hlas.
UdÄ?lala jsem krok pÅ?es práh a svalila se na zem, protože tam byl schod. DveÅ?e se za mnou zabouchly samy.
"Budeme pokraÄ?ovat, snad už nás nikdo nevyruÅ¡Ã. Literatura - co je literatura?"
"Text, myÅ¡lenky autora, které má potÅ?ebu sdÄ?lit ostatnÃm," ozval se jiný hlas, skoro až dojemnÄ? snaživý, odnÄ?kud ze sedadel.
"Ne!" PÅ?i tom pánovitém hlasu jsem se zachvÄ?la. "Literatura je magie! Literatura je to, co nás prostupuje! V národnÃm obrozenÃ," dostala jsem straÅ¡nou touhu stisknout zase kliku u dveÅ?Ã, vybÄ?hnout z mÃstnosti, doma si pÅ?edmÄ?t odepsat z rozvrhu a dotyÄ?ného pÅ?ednášejÃcÃho už nikdy nepotkat, "v národnÃm obrozenÃ, co si myslÃte, že se dÄ?lo? ProÄ? lidé psali dÃla, za která se na nÄ? mnozà dÃvali skrz prsty?"
"Aby pozvedli Ä?eského ducha," ozval se opÄ?t nový hlas. VÄ?Å?Ãm tomu, že tenhle Ä?lovÄ?k už dávno umà pÅ?edmluvu Pravidel nazpamÄ?Å¥.
"Ne! Je to v nÄ?Ä?em jiném. NÄ?kdo dalÅ¡Ã?"
Zapanovalo ticho.
"Nikdo? A vy, sleÄ?no?" obrátil se ve tmÄ? hlas zcela zÅ?etelnÄ? ke mnÄ?.
MlÄ?ela jsem.
"Jde o MyÅ¡lenku. DÃvat se na vÅ¡e jiným pohledem, dÃvat se shůry nebo zespodu. To byly," ozvalo se takÅ?ka kÅ?ikem, "nové myÅ¡lenky! FotÃte, sleÄ?no?" obrátil se hlas zase ke mnÄ?.
"No... ObÄ?as, málo... Jenom kompaktem..."
"Ve stoje?"
"N-... Cože?"
"Když fotÃte, je potÅ?eba si obÄ?as kleknout, obÄ?as vylézt na židli. VidÃte tak svÄ?t z nové perspektivy. Obrozenci dávali lidem novou perspektivu!
Lidi vidÄ?li poÅ?ád fádnà svÄ?t, kde si SvÄ?tlá nevzala milence, protože mÄ?l jednu nohu kratÅ¡Ã, a radÄ?ji si vzala Sudipráva, zdravého Ä?lovÄ?ka, se kterým si rozumÄ?la mnohem ménÄ?! Byly tu pÅ?Ãsné spoleÄ?enské zákony... a najednou jako by NÄ?mcová vystoupila z obrazu tehdejÅ¡Ã doby, podÃvala se na nÄ?j hodnotÃcÃm pohledem a napsala Karlu, kde se chlap vydává za ženskou!
Pro lidi to bylo nÄ?co nového, zaÄ?ali se cÃtit nadÅ?azenÄ?, že umà vyboÄ?it z posluÅ¡né poddanosti vÅ¡em a že umà rebelovat. Byl to magický, elektrizujÃcà pocit!"
V mÃstnosti byla stále tma a já nemohla pÅ?esnÄ? urÄ?it, jestli se mi pohnulo tÄ?lo nebo duÅ¡e - cÃtila jsem se jinak. VidÄ?la jsem KarolÃnu SvÄ?tlou, ne odpornou feministku, která mi zkazila nÄ?kolik testů, ale jako ženu, schýlenou pod tÃhou odpovÄ?dnosti a práce, a pÅ?esto hrdou.
"Národnà obrozenà byla magická doba pro naÅ¡i literaturu. Nebýt jÃ, können wir hier auf Deutsch sprechen!" NÄ?mÄ?inu miluji, NÄ?mce a Rakušáky nesnesu. Tady mi nÄ?mÄ?ina projela uÅ¡ima jako rozžhavený drát, biÄ?ovala a Å¡vihala moji mysl, která se nemohla bránit. ZnÄ?lo to straÅ¡nÄ?.
"Ale my jsme Ä?eÅ¡tinu ubránili.
NÄ?co si pÅ?eÄ?teme..."
Oslepilo mÄ? svÄ?tlo.
V mÃstnosti pro sto lidà jsem byla s uÄ?itelem sama. Tak kdo to potom mluvil?
Sálem se opÄ?t rozeznÄ?la slova, mÄ?la uklidÅ?ujÃcà úÄ?inek, byla mi balzámem na duÅ¡i, tak rozjitÅ?enou nynÄ?jÅ¡Ãm výkladem. MÄ?la jsem Ä?as si prohlédnout pÅ?ednášejÃcÃho. NÄ?koho mi pÅ?ipomÃnal, snad uÄ?itele ze základky, z 1. Ä?i 2. tÅ?Ãdy? NÄ?koho, koho jsem potkala na ulici? Lidi, se kterými jedete jednou v životÄ? na spoleÄ?ný lÃstek vlakem a pak už je nikdy neuvidÃte? NevÃm. MÄ?l plnovous a Å¡edivé vlasy, živé oÄ?i a vysoké Ä?elo. A ano, velice podmanivý hlas.
Mysl mi utekla nÄ?kam daleko z téhle Å¡koly a asi i z tohoto Ä?asu, do krajiny, ze které Ä?lovÄ?k nemá žádné vzpomÃnky.
PÅ?ednáška skonÄ?ila a já vybÄ?hla z uÄ?ebny co nejrychleji. Bylo tÅ?iÄ?tvrtÄ? na devÄ?t a vrátná se dÃvala jeÅ¡tÄ? o nÄ?co podezÃravÄ?ji; možná to byla jen má paranoia.
PÅ?iÅ¡el dalÅ¡Ã týden pÅ?ednášek a cviÄ?enÃ, Ä?trnáct pÅ?edmÄ?tů za 23 kreditů ze 30 povinných.
A pak byla zase stÅ?eda.
To, co jsem se dozvÄ?dÄ?la v uplynulém týdnu, mÄ? nepotÄ?Å¡ilo, ale ani nepÅ?ekvapilo. PÅ?ednáška se podle elektronické nástÄ?nky pÅ?esunula na půl Å¡estou - byla do sedmi.
MÄ?li jsme tam doktorku, která brala vÅ¡echno velice vážnÄ?, a ano, mluvila o obrozenÃ, ale jinak; tak, že mÄ? - tentokrát až do konce semináÅ?e - neopustila touha utéct pryÄ?.
Po skonÄ?enà jsem s ostatnÃmi vyÅ¡la ze tÅ?Ãdy, ale mÃsto k východu jsem zamÃÅ?ila do prvnÃho patra, skrze potemnÄ?lou chodbu do uÄ?ebny 101. Byla v nà tma a pánovitý hlas mÄ? opÄ?t vyzval, abych se posadila. Až mÄ? pÅ?ekvapilo, když jsem si uvÄ?domila, jak moc se tÄ?Å¡Ãm na pÅ?ednášku.
DalÅ¡Ã stÅ?eda a pak dalÅ¡Ã a dalÅ¡Ã.
A potom Vánoce, Silvestr a poslednà dva dny Å¡koly - a konec. ZaÄ?aly prázdniny, které pesimisti z Å?ad vysokoÅ¡koláků nazývajà zkouÅ¡kové.
Na Kapitolách jsem se nezapsala u té šedé myšky s povahou hada, co se plytce kroutà skrz rok a na konci vás uštkne, ale u Komenského.
DoÅ¡lo mi to hned druhou pÅ?ednášku - ten Ä?lovÄ?k, co sedÄ?l za katedrou, byl Komenský nebo nÄ?kdo jemu hodnÄ? podobný. NepokouÅ¡ela jsem se to pochopit a neptala jsem se, bála jsem se, že bych tÃm mohla vÅ¡echno zniÄ?it; a já nechtÄ?la.
A potom pÅ?iÅ¡la zkouÅ¡ka.
"SleÄ?no, povÄ?zte mi, co pÅ?ipomÃná literatura vÅ¡ech vÄ?ků?"
VÃm, jak na nÄ?j. A obrozenà v tom roli hrát nebude. "Možná... možná labyrint... odrážà lidskou mysl a lidské srdce. Obsahuje moudrost starých Ä?echů... tak."
"PovÃdejte dál, sleÄ?no. Zaujalo mÄ? to."
Je to vážnÄ? ten pravý způsob?
"Existuje urÄ?itá hlubina bezpeÄ?nosti, kterou nelze pÅ?ekroÄ?it, protože kdo to udÄ?lá, už se nikdy nedokáže vrátit. Pak je ztracený ve svém truchlivém tÄ?le - duÅ¡i už nikdy nenajde."
"PovÃdejte, na mÄ? se neohlÞejte."
"V dobÄ? národnÃho obrozenÃ," název jsem bohužel vyslovit musela, aÄ? jsem se po nÄ?m málem osypala, "lidé odhalili poklad Ä?eského jazyka a dovedli s nÃm zacházet umnÄ?, bez zbyteÄ?ného mrhánÃ. PozdÄ?jÅ¡Ã smÄ?ry ho zneužÃvaly k zvýraznÄ?nà autorů, dÃla bouÅ?ila lidi kvůli formÄ? a nikoliv kvůli obsahu. A také," znervóznÄ?la jsem, protože tenhle pÅ?echod a návaznost jsem prostÄ? vymyslet lépe nedokázala, "lidi hodnÄ? pÅ?emyÅ¡lovali o kÅ?esÅ¥anské dokonalosti."
"DobÅ?e, vÃc vÄ?dÄ?t nechci, sleÄ?no, zdá se, že jste pochopila. Index - zapoÄ?teno - seminárku si nechám, je docela dobrá, ze zkouÅ¡ky za jedna."
"DÃky, nashle," usmála jsem se úlevnÄ? a pÅ?es zvuk dovÃraných dveÅ?à jsem témÄ?Å? pÅ?eslechla, jak mi na půl úst odpovÄ?dÄ?l: "To sotva."
"Jé, ahoj!"
"U jednoho manÃka jsem ji dÄ?lala, fakt v pohodÄ?."
"Ne, neuÄ?il nás; ale taky to pÅ?ednášel."
"Cože? To je mi lÃto..."
"Za jedna... Hele, nenà problém to opakovat, a pÅ?ÃÅ¡tà semestr budeÅ¡ mÃt náskok, to dáš."
"Tolik? ProÄ? proboha? Hej, to je mi vás fakt lÃto..."
"Ne, ten můj nevyhodil nikoho."
"No on tu teÄ? skonÄ?il, tenhle semestr."
"Jmenoval se Komenský," zasmála jsem se do telefonu poprvé od doby, co jsem se dozvÄ?dÄ?la, že AniÄ?ku a spoustu dalÅ¡Ãch ta baba od zkouÅ¡ky vyhodila. "Budu ti o nÄ?m nÄ?kdy vyprávÄ?t. A taky budu doufat, že mi tu zkouÅ¡ku uzná dÄ?kan."
"No... Ono je to fakt na dlouho. NÄ?kdy ti to povÃm, musÃm konÄ?it. Hele, mÄ?j se a nevÄ?Å¡ hlavu."
"Jo, mÄ?la, aspoÅ? to jsem bÄ?hem základky a gymplu ovládla k dokonalosti," zasmála jsem se a položila telefon.
Naposledy jsem si pÅ?eÄ?etla lÃsteÄ?ek, který jsem celou zkouÅ¡ku nervóznÄ? žmoulala v ruce: "K.-Truchl.,Moudr.star.Ä?ech.,Pok.jaz.Ä?es.,PÅ?emyÅ¡l.o dok.kÅ?esÅ¥.,Hlub.bezp.,Lab.sv.a r.sr." Usmála jsem se a vyhodila ho do koÅ¡e. V projÞdÄ?jÃcà tramvaji jsem zachytila zpytavý pohled dvou živých, jiskÅ?ivých oÄ?à na tváÅ?i Ä?lovÄ?ka, kterého si kromÄ? mÄ? nevÅ¡iml dokonce ani revizor.