Eithné

Jmenuju se Zaira. Vím, že to není důležité, ale to nejsem ani já a pokud chcete slyÅ¡et můj pÅ?íbÄ?h, možná vás to zajímá.
Moje maminka mÄ? porodila do chudoby a Å¡píny, do svÄ?ta, kde do lidí, jako jsem já, ostatní jen kopou. Tam jsem i vyrůstala, uÅ¡mudlaná holka pro vÅ¡echno. Jediná kamarádka, kterou jsem mÄ?la, se živila prostitucí od deseti let. Kdykoliv jsem si slůvkem postÄ?žovala, smutnÄ? se na mÄ? podívala tÄ?ma nádhernýma obrovskýma oÄ?ima a odpovÄ?dÄ?la: â??Mohla bys na tom být hůÅ?, sestÅ?iÄ?ko, mohla bys na tom být jako já. BuÄ? ráda za to, jak jsi oÅ¡klivá.â??
Nechápala jsem, co jí na tom vadí, mnÄ? to pÅ?ipadalo jako normální dobrá práce.
Ve dvanácti se nakazila syfilidou a umÅ?ela.
Od té doby jsem vyrůstala a žila sama, vydÄ?lávala si, kde se dalo, a trpÄ?livÄ? snášela kopance od lidí i osudu.
Kdykoliv jsem si sehnala peníze na jídlo, nÄ?kdo mÄ? okradl nebo mÄ? trhovci oÅ¡idili. Pak jsem se už jen musela plazit v prachu pÅ?ed ostatními a poníženÄ? žebrat. Plazit se zabalená v hadru, abych nebyla vidÄ?t, protože o oÅ¡klivé dnes lidé ani pohledem nezavadí.
ZaÄ?alo být jeÅ¡tÄ? hůÅ?. Vládce byl prý svržen a zemi ovládl nÄ?kdo jiný. Spousta hodných lidí byla popravena, protože kradli, aby pÅ?ežili, a král mÄ?l své vojáky naprosto vÅ¡ude.
Zjistila jsem, že žebrákům už nedává nikdo kvůli bledé vidinÄ? hladu a chudoby. Poslední lidé, kteÅ?í se na mÄ? aspoÅ? obÄ?as usmáli, byli mrtví. TeÄ? už jsem byla nic, naprosto sama a nikomu na mnÄ? nezáleželo.
Jednoho dne, Å¡pinavého a sychravého jako vÅ¡echny ostatní, jsem zjistila, že se ze mÄ? stal blázen. Kdo jiný by vidÄ?l duchy, pÅ?ízraÄ?né postavy perleÅ¥ových barev, kteÅ?í se snažili upoutat mou pozornost a nÄ?co mi Å?íct? Ti, kteÅ?í byli již tak průhlední, že témÄ?Å? nebyli vidÄ?t, se sklesle choulili na jediném místÄ?, ti nejjasnÄ?jší se snažili promlouvat k živým. Vypadali, jako by kÅ?iÄ?eli, a pÅ?itom neÅ?ekli ani slovo.
Lidé mÄ? zaÄ?ali pÅ?ehlížet úplnÄ?. Ne jako nÄ?koho, do koho si můžou kopnout a nic se jim nestane, ale oni si mÄ? vůbec nevšímali a když do mÄ? vrazili, udivenÄ? se rozhlíželi kolem.
Nechápala jsem, co se stalo a proÄ? jsou lidé kolem mÄ? tak nevšímaví. Život pro mÄ? dosud pÅ?ipravoval obtížnou, nicménÄ? srozumitelnou cestu. TeÄ? jsem rozumÄ?t pÅ?estala.
Snažila jsem se žít dál a protože mÄ? lidi nevidÄ?li, shánÄ?la jsem jídlo v odpadcích. Už jsem nemohla spoléhat na zbytky milosrdenství ostatních.
Potácela jsem se na hranici smrti hladem.
Pamatuji si mlhavý opar a neskuteÄ?nou bolest v bÅ?iÅ¡e, pamatuji si, jak jsem si zakazovala omdlít, protože bych se už nevzbudila. NepÅ?emýšlela jsem, když jsem se doplazila ke stánku s uzenými rybami, a zaÄ?ala jsem jíst.
Až pozdÄ?ji, když jsem se vzpamatovala, jsem si uvÄ?domila nebezpeÄ?í a utekla. A až mnohem pozdÄ?ji mi doÅ¡lo, že zbyteÄ?nÄ?.
Můj mozek koneÄ?nÄ? pÅ?ijal myÅ¡lenku, že mÄ? lidé nevidí.
ZaÄ?aly mi docházet i další vÄ?ci. VÅ¡echno, co takhle můžu uÄ?init, já mohla naprosto vÅ¡echno! VÅ¡echno na svÄ?tÄ?, vÅ¡ecinko! Jsem jediná a nejlepší a svÄ?t je můj a â??
â??Uhni mi z cesty, Å¡píno!â?? usadil mÄ? vzápÄ?tí kÅ?ik muže, procházejícího kolem, a kopanec, kterými jej doprovodil.
Nejsem nic. Nemůže se mi zaÄ?ít daÅ?it, nikdy se to nestalo a nestane.
PÅ?ede mnou se nÄ?co zatÅ?pytilo. Duch, který mÄ?l barvu perletÄ? a obrysy se leskly jako kÅ?išťálové sklo.
ZaostÅ?ila jsem zrak a Å¡ok mÄ? málem zabil. â??SestÅ?iÄ?ko,â?? vztáhla jsem k postavÄ? ruce.
Duch se smutnÄ? usmál a bezhlesnÄ? pohnul ústy.
â??SestÅ?iÄ?ko,â?? rozplakala jsem se Å¡tÄ?stím.
Dívaly jsme se na sebe dlouho, moc dlouho. ChtÄ?la jsem si s ní povídat, ale ona nemohla mluvit, neslyÅ¡ela jsem ji. I tak jsem pochopila, že ví, co jsem od její smrti prožila, že chodila se mnou a sledovala mÄ?.
Také jsem vÄ?dÄ?la, že mÄ? vidí ráda, a to mi ke Å¡tÄ?stí staÄ?ilo.
Život je neúprosný.
Å tÄ?stí mi z hlavy vyhnal hlad.
Proto, když jsem se tváÅ?ila, že nevidím pohled své kamarádky, pohled plný smutku a pohrdání, a jedla ukradený preclík, cítila jsem se neskuteÄ?nÄ? Å¡patnÄ? a zrazenÄ?, protože mÄ? tam má sestÅ?iÄ?ka nechala samotnou, nedokázala se smíÅ?it s tím, že jsem kradla.
Nechápala jsem proÄ?. Co je na tom Å¡patného? PÅ?estože mi po tváÅ?i tekly slzy, uvnitÅ? jsem mÄ?la led. AÅ¥ jsou vÅ¡ichni k Ä?ertu, já jsem důležitá, já musím pÅ?ežít!
V následujících dnech jsem sestÅ?iÄ?ku nevidÄ?la. Ostatní duchy jsem ignorovala, ti mÄ? nezajímali. Pozvolna jsem pÅ?ijala myÅ¡lenku, že nemusím krást jen jídlo, ale cokoliv.
Å perky a peníze a drahé Å¡aty na mÄ? již Ä?ekají.
Slávo a bohatství, tady jsem!
Rozhodla jsem se, že to zkusím. Zkusím ukrást náramek, nÄ?jaký krásný, tÅ?pytivý a drahý, takový, po jakém jsem toužila jako dítÄ?.
Pak se vÅ¡echno zvrtlo. Jako ve zlém snu jsem vidÄ?la, jak hradba pÅ?ihlížejících duchů mizí, jak se Å¡perk v mé ruce nápadnÄ? blýská, jak se otáÄ?í a kÅ?iÄ?í klenotník.
Upustila jsem náramek a vybÄ?hla ven. ChtÄ?la jsem utéct, jenže jak by mohlo vychrtlé dÄ?cko bÄ?žet rychleji než dospÄ?lý?
Vojáci mÄ? chytili a dovedli k Å¡ibenici. Divila jsem se, že jim vůbec stojím za veÅ?ejnou popravu, bylo mi mizernÄ?. HroznÄ? moc jsem se bála, koneckonců jsem vidÄ?la, jak pomalu a s bolestí umírá má jediná kamarádka, má nejdražší sestÅ?iÄ?ka.
Najednou se kolem mÄ? strhnul poplach a já ji uvidÄ?la pÅ?ed sebou. NeÄ?ekala jsem, až budu znovu vidÄ?t, a zaÄ?ala jsem utíkat. KliÄ?kovala jsem po mÄ?stÄ? jako zajíc a teprve u brány jsem zpomalila. Už mÄ? nedostanou, už ne! blahoÅ?eÄ?ila jsem svému daru.
NÄ?kdo na mÄ? ukázal a vykÅ?iknul. A já bÄ?žela dál, za mÄ?sto, ke skalám. Tam se jim můžu ztratit, jinde bych to nedokázala.
Nechápala jsem, proÄ?, sotva se mi zaÄ?ne daÅ?it, se najednou objevím a vÅ¡echno se tím zkazí. Jsem ten nejpodÅ?adnÄ?jší Ä?lovÄ?k na svÄ?tÄ?.
BÄ?žela jsem a pÅ?emýšlela. Nedávala jsem pozor na cestu, proÄ? taky? Nanejvýš umÅ?uâ?¦
Jakkoliv jsem si namlouvala svou lhostejnost ke smrti, málem se mi zastavilo srdce, když se pode mnou odlomil skalní pÅ?evis a já zaÄ?ala padat dolů.
S tváÅ?í staženou dÄ?sem a leknutím se ke mnÄ? vrhla sestÅ?iÄ?ka, nehmotné ruce mÄ?la napÅ?ažené pÅ?ed sebou v obrovské touze mÄ? zachytit. VidÄ?la jsem, jak pláÄ?e, pÅ?ivírá oÄ?i, bije se za neschopnost mi pomoci.
Pak jsem dopadla na skalní výstupek. Strhala jsem si nehty ve snaze se na nÄ?m udržet, ale podaÅ?ilo se. I tak jsem byla ztracená. Nahoru bych vylézt nedokázala, bylo to moc vysoko. Mohla jsem jen Ä?ekat, až zemÅ?u hladem, žízní, vysílením.

Sedím a tiÅ¡e Å¡eptám vÄ?tru svůj pÅ?íbÄ?h. ZakonÄ?ím ho prosbou, aby ho vyprávÄ?l bohatším a Å¡Å¥astnÄ?jším, aby jej zapsal pro jejich dÄ?ti. Na svÄ?tÄ? nežijí jen spokojení lidé, jsme tu i my, opovrhovaní.