Eithné

23.12.2007 - 17:27:52

Ondráš

Tentokrát jsem se cele dokázala oprostit od tématu škola a tedy doufám, že se bude líbit ;o)

�??Co jsou to �??mravoupí lvi�???�?? p�?erušila jsem na okamžik �?tení a zadívala se na Ondráše. Sed�?l naproti mn�?, p�?ed ním ležel netknutý �?aj a z koutku úst mu vytékal pramínek slin. �??Ondráši, slyšíš m�??�??
Jeho o�?i se sto�?ily na mn�?, pohled se však nezaost�?il. �??Domů. Domů rychlojít.�?? Pohled náhle zat�?kal a ve tvá�?i mu zaškublo. Rychle jsem obešla stůl a klekla si vedle n�?j. �??Ondrášku, nic se ned�?je. Jsme tu jen my a pár lidí, všechno je v po�?ádku. Ondrášku, jsem tu s tebou. Kdo jsem?�??
�??Lenka,�?? vyslovil váhav�?. Pat�?ilo k mým nejv�?tším úsp�?chům, že jsem ho nau�?ila, jak se jmenuju, a také, kdo je jeho maminka. Za jeho hlídání jsem m�?la dost pen�?z, ale i kdyby mi Bláhová p�?estala platit úpln�?, hlídání bych se nevzdala.
�??Správn�?, Ondrášku. Pov�?z mi, v tom snu, co se ti zdál, co to byli �??mravoupí lvi�??? Jak vypadali? A �?? pro�? to není dopsané?�??
Chytil se m�? za ruku a zcela ne�?ekan�? up�?el pohled na �?lov�?ka, který platil u pultu. Pohled najednou nebyl dojemn�? zmatený, ale tvrdý, výhružný a zcela soust�?ed�?ný. Pán se oto�?il a usmál se na nás, potkávali jsme ho tu �?ast�?ji, zatímco my jsme tady zkoumali Ondrášovy sny, on si pokaždé psal n�?co na notebooku.
�??Domů,�?? vyslovil te�? Ondráš znovu, pomalu a pe�?liv�?. �??My rychlopůjdeme domů a tam p�?ijde Poirot.�?? Bylo mi jasné, že te�? už nic nesvedu. Zaplatila jsem útratu z pen�?z Bláhové a oblékla se. Pak jsem pomohla do bundy Ondrášovi a odvedla ho za ruku pry�?. Na ulici sám nesm�?l.
Když jsem pustila z videa oblíbený díl Poirota, potichu jsem za sebou zav�?ela dve�?e do pokoje a vyto�?ila �?íslo psychiatra. Pot�?ebovala jsem se mu omluvit, že už dneska nedorazíme, že se Ondra op�?t zasekl, a poprosit ho o p�?eložení termínu. A�? mu to d�?lalo problémy, opravdu nám nabídl další den. V�?d�?l, jaký Ondra je, byl to jeden z jeho nejhorších pacientů �?? náš psychiatr byl mladý, školu dod�?lal nedávno. Zeptal se m�? na sny a já si post�?žovala, že to dneska Ondra ani nedopsal. Pobídl m�?, abych to p�?inesla s sebou, že by se na to rád podíval.
Když jsem se vrátila, Ondráš sed�?l nehnut�? v k�?esle a s leskem v oku sledoval postavy na obrazovce. Byl to pro n�?j pokaždé nový p�?íb�?h, m�?l problém s p�?evád�?ním vzpomínek do dlouhodobé pam�?ti.
V zámku zarachotil klí�?, Bláhová se vrátila domů d�?ív. Vešla do obýváku a já zavrt�?la hlavou, aby neza�?ala mluvit. Jen se na m�? usmála a odešla do studovny.
Sedla jsem si k Ondrášovi na op�?radlo k�?esla, rukama ho objala kolem krku a vtiskla mu polibek do vlasů. Byl to můj kluk. Nikdy jsem ho nemilovala a on m�?l problémy s tím, aby m�? vůbec poznal, ale byl to můj kluk. Nehádal se se mnou. Neposlouchal nikoho jiného než m�?. M�?l velice silný pohled. Byl to můj kluk.
Díl skon�?il. Zašla jsem pro Bláhovou, aby se mohla p�?ivítat se synkem. Tedy, vítání tomu �?íkala jen ona a i když jsem ji na to upozornila, dneska to bylo obzvlášť zlé. Ve chvíli, kdy vešla do obýváku a Ondráš ji uvid�?l, za�?al je�?et. Tvá�?e mu p�?itom zrudly a ruce sev�?el v p�?st, nev�?stilo to nic dobrého. Bláhová posmutn�?la. Bylo jí skoro šedesát a Ondráš byl její jediné dít�?. M�?la ho ale moc pozd�? na to, aby mohl být zdravý �?? p�?esto se ho nevzdala a tak se jí narodilo tohle.
Gestem jsem ji poslala pry�? �?? tém�?�? odb�?hla. Chytla jsem Ondráše za ramena a zat�?ásla jím. Když to nepomohlo, vrazila jsem mu facku. Ztichl jako když utne.
P�?ísn�? jsem se na n�?j zadívala, sklopil pohled. Zavrt�?la jsem hlavou pro náznak nepochopení a za�?ala jsem kázání �?? co to má být, maminka ho miluje a on ji ani neuvítá a že jestli se jí okamžit�? neomluví, už nikdy nep�?ijdu.
Te�? zase málem vyb�?hl z pokoje on. Zůstala jsem stát na míst�? a poslouchala litanie slov, které si ti dva vym�?nili. Jeden neposlouchal druhého, snad to tak bylo lepší. Bláhová se snažila v�?�?it, že se Ondrášův stav lepší, když ji dokáže p�?ijít uvítat, a Ondráš se snažil, aby toho namluvil dost na to, abych u n�?j zůstala. Dojemná scéna.
�??Te�? dej, Ondráši, modrou kostku na �?ervenou. Správn�?, šikula. A te�? ten jehlan, to je st�?echa. Správn�?! Tak, co jsme to postavili?�??
�??Obydlo,�?? odpov�?d�?l pyšn�?. �?? Spokojen�? jsem se usmála. �??Správn�?, Ondrášku! A te�? mi pov�?z, co jsou to �??mravoupí lvi�??.�??
Necht�?la jsem toho chudáka nijak trápit, ale když n�?co napíše, m�?l by to um�?t i vysv�?tlit. Psychiatr dokáže v popisu jeho snů najít n�?jaká �?ešení a moji �?tená�?i, kterým p�?edkládám Ondrášovy sny pod svým jménem, mají právo na vysv�?tlení. Jsem potvora, že? Jenže nebýt m�?, ty sny by upadly do zapomn�?ní, a co si budeme namlouvat, Ondráš je geniální spisovatel. Symptomy, které se u n�?j vyskytují kvůli postupnému rozpadání mozku, mu dávají schopnost kombinovat naprosto neuv�?�?itelná slova v naprosto geniální složeniny. �?tená�?i m�? za jeho p�?íb�?hy milují. A což není dost na tom, že mu ob�?tuji podstatnou �?ást �?asu svého života? Chci aspo�? n�?jaké výhody urvat pro sebe �?? a bohužel, na to, abych se proslavila psaním já, nemám.
�??Potvo�?i! Bestie! K�?ídla! Létou, úto�?ou! Mo�?dí!�??
To je vlastn�? pravda, Bláhová mi �?íkala, že m�?l ráno Ondráš po�?ůranou postel. A�? je starší než já, je to dít�?.
�??Pomoc! Lítou! Chťou m�? zamo�?dit!�?? Chlácholiv�? jsem ho vzala za ruku, aby se zklidnil. Když se roz�?ílil, m�?l s mluvením ješt�? v�?tší problémy než jindy. Chudá�?ek.
�??Jdu spát, dobrou noc,�?? nakoukla k nám Bláhová. �??Jestli chceš, Leni, p�?espi u nás, ať nejezdíš takhle v noci po m�?st�?.�?? Kývla jsem, to se mi jen hodí.
Ješt�? hodinku jsme si hráli s kostkama, potom jsem Ondráše uložila do postele a sama si lehla k n�?mu. Je to můj kluk �?? pro�? by k �?ertu nemohl být?
Usínali jsme pozd�?. V noci je tohle dít�? více samo sebou, snad že ho neruší okolí, protože ho nevidí, nevidí ve všem svoje vrahy. Pro to, jaký býval v noci, jsem ho m�?la ráda.
Vzbudil m�? nad ránem, nedlouho p�?ed tím, než za�?alo svítat. Neklidn�? se p�?evaloval a n�?co si mumlal, skoro až prosebn�?. Pohladila jsem ho po tvá�?i �?? to, že se po mn�? ožene zubama, jsem ne�?ekala. Zdusila jsem výk�?ik a kopnutím ho probudila. Tvá�?il se unaven�?.
�??Koukni, co jsi mi ud�?lal! Co to sakra m�?lo být?�?? str�?ila jsem mu p�?ed o�?i ruku s krvavými otisky zubů.
P�?ikr�?il se a hlavu si schoval do pe�?iny. Nemohl za to, p�?esto jsem si nevy�?ítala, že jsem na n�?j takhle vyjela. Mám s sebou jen tri�?ko s krátkým rukávem, každý tedy uvidí, že m�? n�?kdo kousnul. M�?la jsem neuv�?�?itelný vztek.
Ráno m�? vzbudil až ve chvíli, kdy bouchly bytové dve�?e. Jak za sebou Bláhová zavírala, ot�?ásly se zdi celého bytu, a Ondráš, který spal p�?itisknutý hlavou ke st�?n�?, se strašliv�? lekl. Vyk�?ikl a p�?evalil se p�?ese m�? na podlahu. Tam se schoulil a zůstal ležet v klubí�?ku, jen na m�? upíral vyd�?šený pohled.
P�?ekro�?ila jsem ho, abych nám ud�?lala �?aj. K�?u�?ení z pokoje jsem si nevšímala.
Když jsem se tam vrátila s pálícími hrnky v rukou, Ondra ležel v páchnoucí louži.
"Je to s tebou �?ím dál tím horší, kamaráde," usmála jsem se na n�?j a dovedla ho do vany. Zatímco se myl, vyt�?ela jsem. K �?aji jsem mu p�?inesla tužku a papír a sama jsem odešla, abych ho nerušila.
Psal strašn�? dlouho. Zlomil tuhu a d�?ívko ohlodal, aby mohl psát dál. Co se to s ním d�?lo?
Ven jsme vyrazili ihned, jeho sen jsem m�?la u sebe v kapse. Ondráš byl podivn�? veselý, a�? mi t�?žce tiskl ruku, rozhlížel se kolem sebe s širokým úsm�?vem a nebál se dívat lidem do o�?í. Takového jsem ho neznala.
Na Vítkov�? jsme si sedli pod strom, Ondráš sledoval lidi, kte�?í b�?hali nebo chodili kolem, a já se pustila do �?tení.
"Ok�?ídlené stvůry se shlukovaly kolem m�? a smály se, že m�? zabijí. Jen jedna byla jiná - zlatá a bílá, vznášela se oblohou a její spáry slibovaly každému, že ho zabijí, jestli se m�? jen dotkne.
Z oblohy vyrazil blesk, můj and�?l ale jen uhnul a vysmál se tomu elektrizujícímu poslu zla. ON je tady pánem, on a já!"
Zajímavé. Nejen že je to opravdu �?tivé, ale dokonce se mu vylepšuje styl.
Zavolal mi psychiatr, nakonec nás p�?ijmout nemohl. Tiše jsem zaklela - takhle dlouho bez kontroly, to není dobré. A prášky docházejí...
"Ond�?í, kam půjdeme te�??"
"Mapouvi-. Lenko, mapouv-..." Skoro mi ho až bylo líto, když jsem se na n�?j dívala. A�? to ned�?lám, aby si zvykl um�?t se vyjád�?it, do�?ekla jsem za n�?j: "Koukal ses do mapy. Nu a?"
"Zelené, tam," ukázal zcela neomyln�? p�?esný severozápad. Vyrazili jsme tedy do Dejvic a pak p�?šky do lesů za nimi. Všude spousta pejska�?ů a na cestách maminek s ko�?árky, slunko svítilo skrz koruny stromů - bylo tam p�?kn�?.
"Lvi! Lvi!" vyk�?ikl najednou Ondráš a rozeb�?hl se. Je starší a v�?tší, nikdy nepochopím, kde nabral tolik síly, ale nesta�?ila jsem mu. "Ondro! Vrať se! Okamžit�?, nebo půjdu domů! Ondro!"
Sesunula jsem se ke stromu a zprudka vydechovala. To�?ila se mi hlava, nikdy jsem nem�?la pot�?ebu sportovat. Zatracené dít�?.
V dálce se ozval výk�?ik, hodn�? zoufalý výk�?ik. V tu chvíli sjel z oblohy blesk. Nasko�?ila mi husí kůže. Tohle se ned�?je, tohle se nemůže dít! "Ondro!" Znovu jsem se rozeb�?hla sm�?rem, odkud jsem zaslechla k�?ik.
Najednou jsem uvid�?la Ondráše, jak stojí mezi and�?ly a jeden je... "Sen! Tohle je sen!"
Probudila jsem se na zemi, do obli�?eje mi koukal Ondráš a zmaten�? se usmíval. V dálce bre�?elo dít�? a n�?kdo ke mn�? b�?žel.
"Sle�?no, jste v po�?ádku?" Ženský hlas, nepochybn�? maminka pla�?ícího dít�?te. Co se to stalo? N�?kdo mi nadzvedl hlavu a podep�?el záda.
"Jo, jasn�?... d�?kuju... Ondro, co se stalo?"
Uslintaný blázen mi neodpov�?d�?l, jen mi stiskl ruku.
Strašn�? moc jsem pot�?ebovala mluvit s psychiatrem.

Bláhová si p�?evzala Ondru ten den d�?ív a slíbila mi, že se o n�?j nazít�?í postará, abych si mohla ud�?lat volno, protože "pot�?ebuju n�?co vy�?ídit svojí mamince". Je naivní a hodná, dokonce mi zaplatila i to volno.
Snažila jsem se pochopit, co se stalo. Je to, co se d�?je Ondrovi, nakažlivé? Postupn�? se mu rozpadá mozek, vede to ke mnoha poruchám a deficitům - co když je to virové? Co když n�?co, co mu ten mozek vyžírá, nakazilo i m�?? Pot�?ebovala jsem psychiatra.
Dala jsem si koupel v horké vod�?, po dlouhé dob�? se upravila. Vyrazila jsem po krámech, protože kamarádky, co znám, se tím dokážou uklidnit. Stavila jsem se u kade�?nice a manikérky. Snažila jsem se být normální, být jednou z masy, která tvo�?í obyvatelstvo Zem�?.
Neda�?ilo se mi to.
Kon�? na divadle zaržáli, když jsem procházela kolem. Hus se usmíval turistům do foťáku. N�?kdo po mn�? hodil nůž.
Zavolala jsem psychiatrovi, že s ním pot�?ebuju mluvit, bez Ondry, sama a na chvíli. Ať m�? klidn�? p�?ijme o polední pauze místo ob�?da, to ať si vy�?eší jak chci, já s ním pot�?ebuju mluvit. Ješt�?že je tak mladý a nadšený, laskavé svolení k audienci mi ud�?lil. Náfuka.
Výsledkem návšt�?vy bylo, že jsem dostala prášky, které bere Ondráš, a že zavolal Bláhové, aby mi ho už nesv�?�?ovala.

"Ond�?í, co se d�?je?"
"Sníme, Lenko."
"Vždyť spím."
"Ano, práv�? proto." Spala jsem Ondrovi v náru�?í, Bláhová nesehnala nikoho jiného a tak mi Ondru ješt�? na starosti nechala; vždyť jsem byla jediná, koho poslouchal. A te�? jsme oba spali a mluvili jsme spolu.
"Co se to se mnou d�?je, Ond�?í?" Vnímala jsem tmu kolem sebe, v dáli rudou zá�?i a na opa�?né stran�? zlatou. Ze m�? vycházelo bílé sv�?tlo a kolem m�? byli lidé, jedním z nich byl i Ondra.
"Jsi můj and�?l, Leni. Te�? musíš bojovat se zlem, jinak um�?u já, ty i všichni ostatní."
"Nechci být n�?�?ím and�?lem, Ond�?í. Chci se ráno vzbudit ve tvém objetí, chci být normální a taky chci, abys ty byl normální, abysme spolu vedli normální život - to je to, co chci, Ond�?í."
"Tak bojuj úsp�?šn�?," postr�?il m�?.
Z o�?í mi tekly slzy.

Probudila jsem se a postel byla mokrá. Rychle jsem se umyla a vyprala si oble�?ení. Bláhová si musí myslet, že to byl Ondráš.
Odešla jsem bez rozlou�?ení, jen jsem nechala vzkaz, že Ondra nešel vzbudit, tak ať mi Bláhová zavolá, až vstane.
Doma jsem padla na gau�? a za�?ala ronit slzy. Svírala jsem p�?sti a marn�? si namlouvala, že to byl jen sen. Jenom sen!
Zazvonil telefon a já málem upustila sluchátko, když jsem se ho pokoušela zvednout.
"Leni! Rychle sem musíš! Ondra je úpln�? studený! N�?co se mu stalo! Honem, Leni!"
V puse jsem cítila chuť krve ze svých rtů. Toužila jsem se op�?t pono�?it do toho snu, kde jsem zabila tolik lidí, abych si nemusela p�?ipustit pavdu, které jsem nev�?�?ila. Bylo mi ze sebe špatn�?.
Místo toho jsem se znovu oblékla a vyrazila k Bláhové.
Ondráš ležel na posteli se zav�?enýma o�?ima a pootev�?enou pusou. Nedýchal, nehýbal se, nereagoval na léka�?e nad ním, který se mu snažili elektrošoky obnovit tep - tep Ondráškova srdce, které bušilo vždycky tak klidn�?, které jsem po nocích tak ráda poslouchala.
Zabila jsem ho. Znovu se mi rozslzely o�?i, zezadu m�? objala Bláhová. "Tak to vidíš, Leninko, tak dlouho jsi se o n�?j starala, a p�?ece odešel." Strašn�? se jí t�?ásl hlas. "Doufala jsem, že se uzdraví, doufala jsem, že jednou bude zase úpln�? v po�?ádku, bylo to moje sluní�?ko..."
Dost už! Pro�? to �?íkala zrovna mn�?? Vzlykla jsem nahlas a vzáp�?tí se hryzla do ruky, abych to zadržela. Jeden z p�?ihlížejících doktorů nás ob�? odvedl do jídelny.
"Paní Bláhová, sle�?no, nedá se nic d�?lat. Ondra m�?l v mozku už strašn�? málo fungujících neuronů a tak mu prost�? vypov�?d�?l službu, to se u takových p�?ípadů stává. Ale po celý svůj život byl šťasntý a to u takových lidí b�?žné není, obvykle je dávají jejich p�?íbuzní do ústavu. Vy jste se o n�?j prý úžasn�? starala," obrátil se ke mn�? a já se znovu zahryzla do ruky, abych neza�?ala bre�?et. "Daly jste mu celý jeho život, jakkoliv krátký byl."
Nevydržela jsem to. "Já jsem ho zabila," zašeptala jsem zdrcen�?. "V�?era v noci po mn�? cht�?l, abych bojovala se zlem, ale já to nedokázala, a tak jsem ho zabila, a i další, aby netrp�?li..."
Doktor mi soucitn�? stiskl rameno, usmál se na Bláhovou a vrátil se do ložnice k Ondrášovi.
Ve�?er, když jsem dorazila o mnoho let starší domů, jsem za�?ala pomalu vyťukávat do po�?íta�?e text podle zma�?kaného papíru z mé kapsy. "Dneska je to naposledy, rozhodla jsem se p�?estat psát. V tomhle dílu, posledním, je všechno, je to mé rozlou�?ení s vámi. Vaše Lenka."

Eithné - Povídky - 1969x - Komentáře (5) - Vložit komentář

Webdesign by nAS