Eithné

26.12.2005 - 15:02:46

OdpoÄ?ívej v pokoji

To byl takhle jednou úkol na semináÅ? z literatury napsat retrospektivní povídku. Psala jsem ji asi od půl jedné do půl druhé v noci pÅ?ed odevzdáním. Mno... Ale nÄ?které ohlasy byly celkem i kladné, tákže si raÄ?te smlsnout a kritizovat. PÅ?íjemné poÄ?tení pÅ?eji ;)

Krajina byla zalitá zlatavým svÄ?tlem zapadajícího slunce, ve vzduchu se vznášela omamná vůnÄ? babího léta a muž zalitý krví do té scény jakoby vůbec nepatÅ?il. Hlasité vykaÅ¡lávání chuchvalců krve bylo slyÅ¡et snad až daleko za obzorem ve vysokých horách, pÅ?esto tu nebyl nikdo, kdo by ho slyÅ¡el. Pustá pláÅ? neskýtala ochranu pÅ?ed horkým sluncem, trsy trávy, nízké keÅ?íky a rozpálené kameny mu vÄ?ru nebyly moc platné.
'Nikdy jsem se proti tobÄ?, Bože, nerouhal, tak zaÄ? mÄ? trestáš?'
Nejspíš jeho myÅ¡lenky neslyÅ¡el ani Bůh â?? ani nyní mu nikdo neodpovÄ?dÄ?l.

Slunce již tÅ?ikrát vykonalo svou pouÅ¥ napÅ?íÄ? oblohou od doby, kdy se tento Ä?lovÄ?k probral.
Ležel uprostÅ?ed té hrozné pustiny a nevÄ?dÄ?l nic. Neznal své jméno a nepamatoval si, co se mu stalo. Když se pohnul, utekly od nÄ?j myÅ¡i, které Ä?ekaly, až umÅ?e a ony ho budou moc sežrat.
První krok byl snad jeden z nejobtížnÄ?jších v jeho životÄ?. Nohy jej pálily a v hlavÄ? mu huÄ?elo a on ani nevÄ?dÄ?l, kam má jít. Vydal se k horám, jak mu pÅ?ipadalo nejrozumnÄ?jší. NÄ?kde tam nÄ?kdo musí žít a pomoci mu...
To bylo první den, kdy neuÅ¡el snad ani míli. K mdlobám z bolesti nemÄ?l daleko a nedokázal jít rychleji a bez pÅ?estávek.
Noc ho pak pÅ?ijala do své náruÄ?e a Å¡eptala mu uklidÅ?ující slůvka, když usínal v jejím klínu.
Ráno mu bylo lépe, aÄ?koliv i ten den se mu slunce krutÄ? vysmívalo a trápilo ho svými neodbytnými paprsky.
Ani ten den nedoÅ¡el daleko, mÄ?l pocit, jakoby ztrácel síly každým nádechem, cítil, že uvnitÅ? nÄ?j nÄ?co není v poÅ?ádku a k polednímu zaÄ?al vykaÅ¡lávat krev.
UprostÅ?ed dne naÅ¡el kaluž, z jejíž bahnité vody pili obrovÅ¡tí ptáci. Nacpal se doprostÅ?ed mezi nÄ? a hltavÄ? se pÅ?ipojil, vypil, kolik mohl.
Netrvalo dlouho a voda jeho tÄ?lo opÄ?t opustila, bahno mu neudÄ?lalo dobÅ?e a i další den se jeÅ¡tÄ? stále dehydratoval prudkými záchvaty dávení a průjmů.
Poslední den mu bylo nejlépe. Mohl jít témÄ?Å? celý den, koneÄ?nÄ? se o nÄ?j pÅ?estaly pokouÅ¡et mdloby.
KoneÄ?nÄ? mohl zaÄ?ít pÅ?emýšlet nad tím, kým vlastnÄ? je.
Byla to tato otázka, která ho trápila jeÅ¡tÄ? když si Å¡el lehnout.

â??Lambíku, nechoÄ? ven, tihle chlapci mi tÄ? akorát zkazí.â??
Malý chlapeÄ?ek se napÅ?ímil a pustil boty na zem. Prý že si ho maminka nevÅ¡imne, když půjde potichu a když bude otoÄ?ená...
â??PojÄ? mi pomoct, Lamberte. Pak si můžeÅ¡ jít hrát s Rasikou.â??
â??Ale mamí...â??
â??Bez debat.â??
Sen skonÄ?il stejnÄ? náhle, jako zaÄ?al.
ProstÅ?edí se zmÄ?nilo.
Temný noÄ?ní les v mlžném oparu, vÄ?tve a jejich stíny vykreslují hrůzné siluety vÅ¡ude, kam se kdo podívá, prudký vítr skuÄ?í v korunách, listí leží v závÄ?jích a vÅ¡ude se ozývá vrzání dÅ?eva a noÄ?ní zvuky.
Není hrůznÄ?jší krajina než noÄ?ní les.
Tohle mÄ?la být zkouÅ¡ka odvahy.
Co to je? Co to bylo??
â??Mamí...â?? rozpláÄ?e se malý chlapec a sesune se k patÄ? stromu.
Nad ním zahouká sova.
ChlapeÄ?ek hlasitÄ? Å¡kytne a znovu se rozvzlyká.
â??Lamberte,â?? ozve se pÅ?ed ním náhle.
'To není možné, nikdo nemůže chodit potichu v tom listí. Nikdo! Jen se mi to zdá! Maminko...'
â??Snad bys nebreÄ?el, takovej velkej kluk. PojÄ? se mnou, dovedu tÄ? domů.â??
NÄ?co se dotklo jeho ramene. Studilo to, tolik to studilo! MÄ?kké, chladné... Odkud se zde bere ten pach tlející hlíny??
Skrz prsty malý chlapec vykouknul pÅ?ed sebe.
â??Ã?ááááá!!!â??

Muž se vzbudil propocený dÄ?sem.
Jedno vÄ?dÄ?l jistÄ?. Tohle nebyly sny, to se mu jen pamÄ?Å¥ snažila dát vÄ?dÄ?t, kdo je.
Koho to asi vidÄ?l nad sebou? Nedokázal si to vybavit znovu, sny rychle odcházely, veÅ¡keré podrobnosti byly vzápÄ?tí tatam. Jen dvÄ? vÄ?ci si dokázal zapamatovat â?? své jméno a ten pach v tom pÅ?íšerném lese, pach hÅ?bitova a vlastního strachu.
HvÄ?zdy nad ním pÅ?átelsky poblikávaly a dávaly mu na srozumÄ?nou, že nový den je jeÅ¡tÄ? daleko.
Ano, mÄ?l by spát, ale nemohl. Ten pocit, ten pocit...

Byl uprostÅ?ed kroužku postav, on, Lambert, již mladý muž. I on mÄ?l na sobÄ? kápi, i on držel v ruce svíci a na krku mÄ?l zavÄ?Å¡ený pentagram, odznak svého úÅ?adu.
â??Mrtví patÅ?í zemi. My tÄ?, velký Bože, žádáme jen o půjÄ?ku, vrátíme ti je.â??
â??Amen,â?? Å?ekli ostatní sborovÄ?.
ZemÄ? uprostÅ?ed se zaÄ?ala otÅ?ásat.
Náhle, jakoby se zjevila v jednom okamžiku, se vynoÅ?ila ruka. Bledá, s rudými a zelenými skvrnami protloukala hlínu kolem sebe, aby se ven dostal celý oživlý mrtvý, nemrtvý. Zombie.
â??TeÄ? jsi náš, Lamberte, a mrtví patÅ?í i tobÄ?. Dokázal jsi, že jsi hoden nosit hvÄ?zdu.â??
Mrtvý stál a nehýbal se.
Lambert, jeho pán, mu nic neporuÄ?il.

Až první sluneÄ?ní paprsky vzbudily snící postavu.
â??Sny a nic než sny,â?? sdÄ?lil vesele slunci. Smálo se mu, možná vÄ?dÄ?lo víc než on sám.
â??No Å?ekni mi, proÄ? by se mi mÄ?lo zdát o mrtvolách? Sám jsem byl na chvíli mrtvý, než jsem se probral, jinak bych nebyl tak porubaný. Proto se mi motají do snů. I Ježíš byl mrtvý. A je snad zombie?â??
Slunce mu neodpovídalo, mlÄ?elo a pobízelo ho k další cestÄ?, aby již brzy vypustil duÅ¡i v jeho náruÄ?í.
Hory stále zůstávaly stejnÄ? daleko, Lambert mÄ?l hlad.
Žvýkat trávu a její koÅ?ínky, dužnaté listy kÅ?ovin a zapíjet rosou a vodou z louží, pÅ?estože se mu to již jednou vymstilo â?? co jiného mohl dÄ?lat?
Skoro se tÄ?Å¡il na noc. Sny byly straÅ¡idelné, bál se v nich, a pÅ?esto se na nÄ? za sluneÄ?ního svitu skoro i tÄ?Å¡il.

UprostÅ?ed mÄ?sícem ozáÅ?ené louky stála rudovlasá dívka odÄ?ná v jednoduchý bílý Å¡at, který zdůrazÅ?oval krásu její postavy.
Stála tam a koupala se v úplÅ?kovém svitu luny, bosé nohy jí smáÄ?ela rosa, lehký opar jí rozmazával tváÅ?.
Lambert ji vidÄ?l a možná ji i nÄ?kde hluboko uvnitÅ? sebe litoval. Litoval hádky, kdy jí s tváÅ?í zrůznÄ?nou hnÄ?vem vyÄ?etl její hÅ?íchy, smilstva a deviace. Pravda, stále mu pÅ?ed oÄ?ima plul obraz jeho nemrtvého a jíâ?¦
Nyní ji zahubí to, Ä?emu se oddávala v záchvatech temné vášnÄ?.
â??Je vaÅ¡e, vezmÄ?te si ji a zahubte ji,â?? pronesl Lambert pÅ?i pohledu na svou milovanou uprostÅ?ed půlnoÄ?ního palouku.
Petja kÅ?iÄ?ela jen chvíli. Ano, kÅ?iÄ?ela, ale pÅ?esto se Lambertovi zdálo, že zemÅ?ela se ctí. NenávidÄ?l ji za to.
Palouk osamÄ?l. Jen rudé skrvny královské tekutiny života a chomáÄ?e rudých vlasů pÅ?ipomínaly, pro koho byla tato louÄ?ka místem posledního odpoÄ?inku.

Slunce je nelítostné a život stále sune pÅ?ed sebou, nepoÄ?ká na snící.
Ráno Lambert litoval té dívky, i když nevÄ?dÄ?l, jak si má vysvÄ?tlit její smrt.

Hory koneÄ?nÄ? zaÄ?aly vypadat o nÄ?co blíž.
PÅ?idal do kroku, pÅ?estal vykaÅ¡lávat krev a zaÄ?ínal se cítit zdráv.
SamoléÄ?ba? Podivné, ale pÅ?esto nejsnáze uvÄ?Å?itelné.
V písku za sebou nechával stopy vedoucí za obzor. Ohlížel se jen málokdy a nerad, snad se bál toho, co za sebou nechává. Jakoby s každým krokem nÄ?co ztrácel, jakoby s každým krokem získával nÄ?co nového, jiného a cizího.
Hejno havranů kroužilo nad plání, sledovali cosi pod sebou a hádali se o své nepravdy. Lambert se tam vypravil.
Hrob. Kamenná mohyla s kÅ?ížkem z rozpukaného ztrouchnivÄ?lého dÅ?eva. Ležel tam pan Bezejmenný nebo jeho choÅ¥, smrÅ¥ova milenka a spoleÄ?nice v dlouhé noci.
Hrob. Myšlenka a exploze.

Temná noc.
Pentagram.
Ä?erné kápÄ?.
Půda.
Hlína.
Lesâ?¦
â?¦ a kÅ?íž.

Lambert vztáhl ruce nad kamennou mohylku. Slova, která vyÅ¡la z jeho úst, znÄ?la jako Å¡ustÄ?ní starého pergamenu a byla prastará jako sám svÄ?t.
SyÄ?ení, drolení kamínků.
Mohyla se otÅ?ásla. A znovu a znovu. Mrtvý se zvolna postavil.
Byla to již jen kostra, maso dávno uhnilo a i kosti byly zpÅ?elámány. Å edožlutá kostra s proraženou lebkou, která se Å¡klebila na Lamberta. Ã?smÄ?v smrti. Smrt se nemraÄ?í, může se jen smát.
Zhasni, slunce. Mrtví náleží temnotÄ?â?¦
Tak poruÄ?, Lamberte. Vyvolal jsi ji, proÄ? nyní mlÄ?íš? Zabije tÄ? svými paÅ?áty.
Život a smrt si pohlížely do oÄ?í, život nerozumÄ?l a smrt se nezajímala.
Pivo a hadr. Kdysi se tomu smál, nyní už mu to vtipné nepÅ?iÅ¡lo.
Lambert se rozhodnÄ? necítil ve své kůži. Co je to cizí, co mu slizkými paÅ?áty sahá na mozek? Co ho donutilo udÄ?lat toto?
Nyní již vÄ?dÄ?l, co znamenaly ty sny. Byla to opravdu jeho pamÄ?Å¥? MůžeÅ¡ za to ty, krásná Petjo?

Lambert nyní putoval s kostlivcem po boku, mluvil k nÄ?mu a vyprávÄ?l mu stÅ?ípky, které o sobÄ? vÄ?dÄ?l. Kostlivec mu nevadil. Byl to tichý, stále se usmívající spoleÄ?ník.
Již nespal, nestálo mu to za to. Už nevyhrabával koÅ?ínky a neokusoval listy, nemÄ?l hlad. Již tuÅ¡il.
Možná, že kdyby spal jeÅ¡tÄ? jednou, byl by vÄ?dÄ?l více.

Vytí vlků se ozývalo nepÄ?knÄ? blízko.
Lambertovy zombie okusovaly mrtvolu jeho milenky a neslyÅ¡ely jeho volání. Lambert vÄ?dÄ?l, že udÄ?lal chybu a že si pro nÄ?j jde jeden z mocných.
Petja byla nádherná. Rudovlasá sukkuba okouzlila každého, kdo ji uvidÄ?l. Tenhle mocný vycítil její smrt a pÅ?iÅ¡el se pomstít.
Vlci vyjí nebezpeÄ?nÄ? blízko.
Má strach, poprvé dostal strach z mrtvých, bojí se, že se k nim pÅ?idá i on sám.
Mrtví si pamatují. VÄ?dí, co jim provádÄ?l, jaké pÅ?íkazy museli poslouchat. Až pÅ?ijde mezi nÄ?, nebude to oÄ?istec ani peklo, to se k nÄ?mu jen Bůh otoÄ?í zády a Satan se bude bavit uprostÅ?ed Å?eÄ?iÅ¡tÄ? nudy, kterým je obklopen.
Nejistota je nejhorší. Snad se zblázní, snad ho roztrhají na hodnÄ? malé kouskyâ?¦
Nejistota. Pálí jako oheÅ? a mrazí jako led.
Kde je nůž, kterým zabíjel své obÄ?ti?

Kdyby Å¡el Lambert jeÅ¡tÄ? jednou spát, vÄ?dÄ?l by, že on sám se stal nemrtvým a nyní kráÄ?í za svým novým pánem.
VÄ?dÄ?l by, že ho neÄ?eká ani oÄ?istec ani peklo, jen malé intermezzo v SatanovÄ? nekoneÄ?né nudÄ?.

Eithné - Povídky - 1891x - Komentáře (2) - Vložit komentář
Webdesign by nAS