Eithné

26.12.2005 - 15:02:46

Odpo�?ívej v pokoji

To byl takhle jednou úkol na seminá�? z literatury napsat retrospektivní povídku. Psala jsem ji asi od půl jedné do půl druhé v noci p�?ed odevzdáním. Mno... Ale n�?které ohlasy byly celkem i kladné, tákže si ra�?te smlsnout a kritizovat. P�?íjemné po�?tení p�?eji ;)

Krajina byla zalitá zlatavým sv�?tlem zapadajícího slunce, ve vzduchu se vznášela omamná vůn�? babího léta a muž zalitý krví do té scény jakoby vůbec nepat�?il. Hlasité vykašlávání chuchvalců krve bylo slyšet snad až daleko za obzorem ve vysokých horách, p�?esto tu nebyl nikdo, kdo by ho slyšel. Pustá plá�? neskýtala ochranu p�?ed horkým sluncem, trsy trávy, nízké ke�?íky a rozpálené kameny mu v�?ru nebyly moc platné.
'Nikdy jsem se proti tob�?, Bože, nerouhal, tak za�? m�? trestáš?'
Nejspíš jeho myšlenky neslyšel ani Bůh �?? ani nyní mu nikdo neodpov�?d�?l.

Slunce již t�?ikrát vykonalo svou pouť nap�?í�? oblohou od doby, kdy se tento �?lov�?k probral.
Ležel uprost�?ed té hrozné pustiny a nev�?d�?l nic. Neznal své jméno a nepamatoval si, co se mu stalo. Když se pohnul, utekly od n�?j myši, které �?ekaly, až um�?e a ony ho budou moc sežrat.
První krok byl snad jeden z nejobtížn�?jších v jeho život�?. Nohy jej pálily a v hlav�? mu hu�?elo a on ani nev�?d�?l, kam má jít. Vydal se k horám, jak mu p�?ipadalo nejrozumn�?jší. N�?kde tam n�?kdo musí žít a pomoci mu...
To bylo první den, kdy neušel snad ani míli. K mdlobám z bolesti nem�?l daleko a nedokázal jít rychleji a bez p�?estávek.
Noc ho pak p�?ijala do své náru�?e a šeptala mu uklid�?ující slůvka, když usínal v jejím klínu.
Ráno mu bylo lépe, a�?koliv i ten den se mu slunce krut�? vysmívalo a trápilo ho svými neodbytnými paprsky.
Ani ten den nedošel daleko, m�?l pocit, jakoby ztrácel síly každým nádechem, cítil, že uvnit�? n�?j n�?co není v po�?ádku a k polednímu za�?al vykašlávat krev.
Uprost�?ed dne našel kaluž, z jejíž bahnité vody pili obrovští ptáci. Nacpal se doprost�?ed mezi n�? a hltav�? se p�?ipojil, vypil, kolik mohl.
Netrvalo dlouho a voda jeho t�?lo op�?t opustila, bahno mu neud�?lalo dob�?e a i další den se ješt�? stále dehydratoval prudkými záchvaty dávení a průjmů.
Poslední den mu bylo nejlépe. Mohl jít tém�?�? celý den, kone�?n�? se o n�?j p�?estaly pokoušet mdloby.
Kone�?n�? mohl za�?ít p�?emýšlet nad tím, kým vlastn�? je.
Byla to tato otázka, která ho trápila ješt�? když si šel lehnout.

�??Lambíku, necho�? ven, tihle chlapci mi t�? akorát zkazí.�??
Malý chlape�?ek se nap�?ímil a pustil boty na zem. Prý že si ho maminka nevšimne, když půjde potichu a když bude oto�?ená...
�??Poj�? mi pomoct, Lamberte. Pak si můžeš jít hrát s Rasikou.�??
�??Ale mamí...�??
�??Bez debat.�??
Sen skon�?il stejn�? náhle, jako za�?al.
Prost�?edí se zm�?nilo.
Temný no�?ní les v mlžném oparu, v�?tve a jejich stíny vykreslují hrůzné siluety všude, kam se kdo podívá, prudký vítr sku�?í v korunách, listí leží v záv�?jích a všude se ozývá vrzání d�?eva a no�?ní zvuky.
Není hrůzn�?jší krajina než no�?ní les.
Tohle m�?la být zkouška odvahy.
Co to je? Co to bylo??
�??Mamí...�?? rozplá�?e se malý chlapec a sesune se k pat�? stromu.
Nad ním zahouká sova.
Chlape�?ek hlasit�? škytne a znovu se rozvzlyká.
�??Lamberte,�?? ozve se p�?ed ním náhle.
'To není možné, nikdo nemůže chodit potichu v tom listí. Nikdo! Jen se mi to zdá! Maminko...'
�??Snad bys nebre�?el, takovej velkej kluk. Poj�? se mnou, dovedu t�? domů.�??
N�?co se dotklo jeho ramene. Studilo to, tolik to studilo! M�?kké, chladné... Odkud se zde bere ten pach tlející hlíny??
Skrz prsty malý chlapec vykouknul p�?ed sebe.
�??�?ááááá!!!�??

Muž se vzbudil propocený d�?sem.
Jedno v�?d�?l jist�?. Tohle nebyly sny, to se mu jen pam�?ť snažila dát v�?d�?t, kdo je.
Koho to asi vid�?l nad sebou? Nedokázal si to vybavit znovu, sny rychle odcházely, veškeré podrobnosti byly vzáp�?tí tatam. Jen dv�? v�?ci si dokázal zapamatovat �?? své jméno a ten pach v tom p�?íšerném lese, pach h�?bitova a vlastního strachu.
Hv�?zdy nad ním p�?átelsky poblikávaly a dávaly mu na srozum�?nou, že nový den je ješt�? daleko.
Ano, m�?l by spát, ale nemohl. Ten pocit, ten pocit...

Byl uprost�?ed kroužku postav, on, Lambert, již mladý muž. I on m�?l na sob�? kápi, i on držel v ruce svíci a na krku m�?l zav�?šený pentagram, odznak svého ú�?adu.
�??Mrtví pat�?í zemi. My t�?, velký Bože, žádáme jen o půj�?ku, vrátíme ti je.�??
�??Amen,�?? �?ekli ostatní sborov�?.
Zem�? uprost�?ed se za�?ala ot�?ásat.
Náhle, jakoby se zjevila v jednom okamžiku, se vyno�?ila ruka. Bledá, s rudými a zelenými skvrnami protloukala hlínu kolem sebe, aby se ven dostal celý oživlý mrtvý, nemrtvý. Zombie.
�??Te�? jsi náš, Lamberte, a mrtví pat�?í i tob�?. Dokázal jsi, že jsi hoden nosit hv�?zdu.�??
Mrtvý stál a nehýbal se.
Lambert, jeho pán, mu nic neporu�?il.

Až první slune�?ní paprsky vzbudily snící postavu.
�??Sny a nic než sny,�?? sd�?lil vesele slunci. Smálo se mu, možná v�?d�?lo víc než on sám.
�??No �?ekni mi, pro�? by se mi m�?lo zdát o mrtvolách? Sám jsem byl na chvíli mrtvý, než jsem se probral, jinak bych nebyl tak porubaný. Proto se mi motají do snů. I Ježíš byl mrtvý. A je snad zombie?�??
Slunce mu neodpovídalo, ml�?elo a pobízelo ho k další cest�?, aby již brzy vypustil duši v jeho náru�?í.
Hory stále zůstávaly stejn�? daleko, Lambert m�?l hlad.
Žvýkat trávu a její ko�?ínky, dužnaté listy k�?ovin a zapíjet rosou a vodou z louží, p�?estože se mu to již jednou vymstilo �?? co jiného mohl d�?lat?
Skoro se t�?šil na noc. Sny byly strašidelné, bál se v nich, a p�?esto se na n�? za slune�?ního svitu skoro i t�?šil.

Uprost�?ed m�?sícem ozá�?ené louky stála rudovlasá dívka od�?ná v jednoduchý bílý šat, který zdůraz�?oval krásu její postavy.
Stála tam a koupala se v úpl�?kovém svitu luny, bosé nohy jí smá�?ela rosa, lehký opar jí rozmazával tvá�?.
Lambert ji vid�?l a možná ji i n�?kde hluboko uvnit�? sebe litoval. Litoval hádky, kdy jí s tvá�?í zrůzn�?nou hn�?vem vy�?etl její h�?íchy, smilstva a deviace. Pravda, stále mu p�?ed o�?ima plul obraz jeho nemrtvého a jí�?�
Nyní ji zahubí to, �?emu se oddávala v záchvatech temné vášn�?.
�??Je vaše, vezm�?te si ji a zahubte ji,�?? pronesl Lambert p�?i pohledu na svou milovanou uprost�?ed půlno�?ního palouku.
Petja k�?i�?ela jen chvíli. Ano, k�?i�?ela, ale p�?esto se Lambertovi zdálo, že zem�?ela se ctí. Nenávid�?l ji za to.
Palouk osam�?l. Jen rudé skrvny královské tekutiny života a chomá�?e rudých vlasů p�?ipomínaly, pro koho byla tato lou�?ka místem posledního odpo�?inku.

Slunce je nelítostné a život stále sune p�?ed sebou, nepo�?ká na snící.
Ráno Lambert litoval té dívky, i když nev�?d�?l, jak si má vysv�?tlit její smrt.

Hory kone�?n�? za�?aly vypadat o n�?co blíž.
P�?idal do kroku, p�?estal vykašlávat krev a za�?ínal se cítit zdráv.
Samolé�?ba? Podivné, ale p�?esto nejsnáze uv�?�?itelné.
V písku za sebou nechával stopy vedoucí za obzor. Ohlížel se jen málokdy a nerad, snad se bál toho, co za sebou nechává. Jakoby s každým krokem n�?co ztrácel, jakoby s každým krokem získával n�?co nového, jiného a cizího.
Hejno havranů kroužilo nad plání, sledovali cosi pod sebou a hádali se o své nepravdy. Lambert se tam vypravil.
Hrob. Kamenná mohyla s k�?ížkem z rozpukaného ztrouchniv�?lého d�?eva. Ležel tam pan Bezejmenný nebo jeho choť, smrťova milenka a spole�?nice v dlouhé noci.
Hrob. Myšlenka a exploze.

Temná noc.
Pentagram.
�?erné káp�?.
Půda.
Hlína.
Les�?�
�?� a k�?íž.

Lambert vztáhl ruce nad kamennou mohylku. Slova, která vyšla z jeho úst, zn�?la jako šust�?ní starého pergamenu a byla prastará jako sám sv�?t.
Sy�?ení, drolení kamínků.
Mohyla se ot�?ásla. A znovu a znovu. Mrtvý se zvolna postavil.
Byla to již jen kostra, maso dávno uhnilo a i kosti byly zp�?elámány. Šedožlutá kostra s proraženou lebkou, která se šklebila na Lamberta. �?sm�?v smrti. Smrt se nemra�?í, může se jen smát.
Zhasni, slunce. Mrtví náleží temnot�?�?�
Tak poru�?, Lamberte. Vyvolal jsi ji, pro�? nyní ml�?íš? Zabije t�? svými pa�?áty.
Život a smrt si pohlížely do o�?í, život nerozum�?l a smrt se nezajímala.
Pivo a hadr. Kdysi se tomu smál, nyní už mu to vtipné nep�?išlo.
Lambert se rozhodn�? necítil ve své kůži. Co je to cizí, co mu slizkými pa�?áty sahá na mozek? Co ho donutilo ud�?lat toto?
Nyní již v�?d�?l, co znamenaly ty sny. Byla to opravdu jeho pam�?ť? Můžeš za to ty, krásná Petjo?

Lambert nyní putoval s kostlivcem po boku, mluvil k n�?mu a vypráv�?l mu st�?ípky, které o sob�? v�?d�?l. Kostlivec mu nevadil. Byl to tichý, stále se usmívající spole�?ník.
Již nespal, nestálo mu to za to. Už nevyhrabával ko�?ínky a neokusoval listy, nem�?l hlad. Již tušil.
Možná, že kdyby spal ješt�? jednou, byl by v�?d�?l více.

Vytí vlků se ozývalo nep�?kn�? blízko.
Lambertovy zombie okusovaly mrtvolu jeho milenky a neslyšely jeho volání. Lambert v�?d�?l, že ud�?lal chybu a že si pro n�?j jde jeden z mocných.
Petja byla nádherná. Rudovlasá sukkuba okouzlila každého, kdo ji uvid�?l. Tenhle mocný vycítil její smrt a p�?išel se pomstít.
Vlci vyjí nebezpe�?n�? blízko.
Má strach, poprvé dostal strach z mrtvých, bojí se, že se k nim p�?idá i on sám.
Mrtví si pamatují. V�?dí, co jim provád�?l, jaké p�?íkazy museli poslouchat. Až p�?ijde mezi n�?, nebude to o�?istec ani peklo, to se k n�?mu jen Bůh oto�?í zády a Satan se bude bavit uprost�?ed �?e�?išt�? nudy, kterým je obklopen.
Nejistota je nejhorší. Snad se zblázní, snad ho roztrhají na hodn�? malé kousky�?�
Nejistota. Pálí jako ohe�? a mrazí jako led.
Kde je nůž, kterým zabíjel své ob�?ti?

Kdyby šel Lambert ješt�? jednou spát, v�?d�?l by, že on sám se stal nemrtvým a nyní krá�?í za svým novým pánem.
V�?d�?l by, že ho ne�?eká ani o�?istec ani peklo, jen malé intermezzo v Satanov�? nekone�?né nud�?.

Eithné - Povídky - 1891x - Komentáře (2) - Vložit komentář

Webdesign by nAS