â??Tak zase nÄ?kdy,â?? louÄ?Ãm se a pociÅ¥uji lÃtost. PÅ?es vÅ¡echno jsem si je nakonec dokázala oblÃbit, skoro vÅ¡echny; pÅ?es poÄ?áteÄ?nà výhrady, pÅ?es odliÅ¡ný styl života a naprosto opaÄ?né názory mi budou chybÄ?t. CÃtÃm to.
â??Elo, poÄ?kej,â?? zastavil mÄ? Vanjin hlas, když jsem se koneÄ?nÄ? dokázala otoÄ?it a udÄ?lat prvnà krok pryÄ?. â??NÄ?co pro tebe mám. Hele, je to jen taková... blbina, ale tak já doufám, že se ti to bude lÃbit. Na, a rozbal si to až doma, jo?â??
â??Jé, dÃky...â?? NepÅ?ipadá mi hloupé, že já pro ni nic nemám. Zrovna Vanja je jednÃm z tÄ?ch lidÃ, u kterých si jsem jistá, že vÄ?dÃ, co si myslÃm, aniž bych to musela Å?Ãkat nahlas. V tuhle chvÃli jsem vÄ?dÄ?la, že Vanja cÃtÃ, že mi bude chybÄ?t. â??Ale jeÅ¡tÄ? se uvidÃme, ne?â??
â??VracÃm se domů, do Chorvatska. Ségra tady jeÅ¡tÄ? dochodà školu a pak pÅ?ijede taky... Táta tady už skonÄ?il s pracÃ, vÃÅ¡. Takže... no jako nevÃm.â??
ZaÄ?aly mÄ? pálit oÄ?i. To snad ne! NeÄ?ekala jsem to... Vanju nechci ztratit, je to tak výborný Ä?lovÄ?k... Objaly jsme se, aÄ? tohle gesto obvykle považuji za teatrálnà a smÄ?Å¡né. TeÄ? ne.
â??Tak se mÄ?j a napiÅ¡ nÄ?kdy,â?? rozlouÄ?ila jsem se pak a vykroÄ?ila koneÄ?nÄ? pryÄ?.
Vanja je zvláštnà Ä?lovÃÄ?ek. Chorvatka, která žila asi deset let v Ä?esku. Ä?lovÄ?k, o kterém neváhám Å?Ãct, že má vlastnà styl - je pÅ?Ãmá, svérázná, inteligentnà a jestliže si vybrala, že z nà bude architektka, pak si jsem jistá, že jejà stavby nezapadnou mezi ostatnÃ.
Z balÃÄ?ku doma vyklouzl malý a tenký seÅ¡Ãtek, ruÄ?nÄ? vázaný, s prokládanými deskami z kartonu a nadepsán slovem â??Elleâ??, dole v rohu stálo â??od Vanjiâ??. Byl krásný, byl... no, zkrátka od Vanji. OtoÄ?ila jsem prvnà stránku a zaÄ?etla se do drobného Å¡piÄ?atého rukopisu.
'Ahoj,
takže jsme se právÄ? rozlouÄ?ily a nikdy se už neuvidÃme.
Nechci, abys na mÄ? zapomnÄ?la, takže jsem ti vyrobila toto. Dneska je 17.6.2007 a pro dneÅ¡nà den máš jen tuhle stránku a nic vÃc. Každý rok můžeÅ¡ jeden list otoÄ?it, tam tÄ? Ä?eká vzkaz. VÃm, kdo jsi, Ello, a vÃm, že si ten seÅ¡it neprohlÃdneÅ¡ dneska celý. VÃm to a vÄ?Å?Ãm ti.
NÄ?jak úplnÄ? nevÃm, co ti mám napsat, snad jsem ti dneska Å?ekla, že tÄ? mám ráda a že je mi toho louÄ?enà lÃto. Je super, že jsem tÄ? poznala.
MÄ?j se pÄ?knÄ? a nezapomeÅ? na mÄ?.
Vanja'
Dole byly nakreslené dvÄ? siluety lidÃ, které si mávaly, obÄ? zcela charakteristické - já a Vanja.
VÃc nic.
Bylo mi podivnÄ?. Slza pÅ?ekonala cestu pÅ?es tváÅ? a dopadla na stránku. Rychle jsem ji otÅ?ela, ale inkoust trochu rozmazala. NevÄ?dÄ?la jsem, jak se mám cÃtit. Byla jsem najednou tolik... prázdná.
JeÅ¡tÄ? ten den jsem vyhrabala starou kartónovou krabici, namoÄ?ila a nechala ztvrdnout papÃr a vyrobila pÅ?esnÄ? identický notýsek. Jen nadpis znÄ?l â??Vanjeâ?? a dole bylo â??od Elyâ??; kromÄ? toho, ten, který jsem dostala já, byl mnohem hezÄ?Ã, protože je Vanja ve veÅ¡kerých výtvarných pracech pÅ?ece jen mnohem lepÅ¡Ã než já.
ZÃrala jsem do vzkazu, který byl urÄ?ený jenom mnÄ? a nikomu jinému, a s perem nad papÃrem pÅ?emýšlela, co psát. Hlavu, jindy tolik plnou nápadů, jsem mÄ?la jako tabulu rasu, nepopsanou desku.
'Vanjo,
ty jsi Ä?lovÄ?k, který nikdy nezapadne do davu. Tak jsi proplula mým úsekem života, který zahrnoval gympl, a zanechala za sebou hodnÄ? výraznou stopu, která se nikdy nezacelÃ.
Doma si najdeÅ¡ nové kamarády a najdeÅ¡ tam i ty staré. VÃm, že jsem za ty Ä?tyÅ?i roky nebyla nikdo, také jen kamarádka, ale jestli jsem pro tebe tÃm, Ä?Ãm jsi pro mÄ? ty, pak jsem spokojená.
I ty se mÄ?j pÄ?knÄ?
Ela'
Pak jsem oba seÅ¡ity založila na prvnà stránce a uložila je mezi své denÃky. Do stolnÃho kalendáÅ?e jsem na 17.6. pÅ?ipsala â??dárek od Vanjiâ?? a tÃm pro mÄ? pÅ?ÃbÄ?h na rok skonÄ?il.
Rok jsem strávila v jazykových kurzech, protože jsem se nedostala na vysokou Å¡kolu. MÄ?la jsem tak vÃc volného Ä?asu a tak jsem jÃm také nakládala, jak se mi zlÃbilo.
â??Nazdar. Dnes vlacek? Spacaky s sebou, navrat az vecer. Hobo zdar!â??
Bylo Å¡estnáctého Ä?ervna.
Na nic mÄ? nikdo nenalákal tak spolehlivÄ? jako na hobo, zamilovala jsem se do toho tuláctvÃ, opájel mÄ? studený noÄ?nà vÃtr a nespoutaná volnost, jakou Ä?lovÄ?k pocÃtà jen tehdy, když se Å?Ãtà s nákladem dÅ?eva nebo kamene po noÄ?nà železnici. Pražce Å¡eptajà magickou formuli â??doode's - ka denâ?? a obzory lákajà do dalekých krajů.
â??Srry, nemuzu, priste. Zitra?â??
Nemůžu. NepotÅ?ebuju, aby mi to pÅ?ipomÃnal kalendáÅ?, skoro každý veÄ?er si na ten notýsek vzpomenu. A vÃm, že až se sedmnáctého ráno vzbudÃm, chci ho mÃt u sebe, abych si mohla pÅ?eÄ?Ãst, co mi Å?Ãká nÄ?kdo, koho jsem rok nevidÄ?la.
'Ello!
ZmÄ?nila ses a pÅ?ece zůstáváš stejná. PoÅ?ád jsme jen dÄ?ti :-)
Å?Ãkalas mi, že jsi o svaťáku hrála dennÄ? na klavÃr. PokraÄ?ujeÅ¡ v tom? PovÃdalas, že se uÄ?ÃÅ¡ nazpamÄ?Å¥ Pro EliÅ¡ku. Zahraj to teÄ?, prosÃm. Chci ti nÄ?co ukázat. Vybav si tu melodii v duchu - slyÅ¡ÃÅ¡ to temné staccato hluboko pod melodiÃ? Podbarvuje ji a sdÄ?luje, že nenà vÅ¡echno tak krásné a uhlazené, jak by být mÄ?lo. NaÅ¡las to v tom?
Tak dobÅ?e, hraj dál. Znovu a pak jeÅ¡tÄ? potÅ?età ten samý motiv - pÅ?emýšlej. A hraj dál.
Konec. Poslednà akord levou rukou, ano? Jak to znÄ?lo? VÄ?Å?Ãm, že EliÅ¡ku už umÃÅ¡ dobÅ?e, a pÅ?esto jsi tam zaváhala. ProÄ?? BojÃÅ¡ se snad skonÄ?it?
MÄ?j se
Vanja'
Od klavÃru jsem odeÅ¡la až po dlouhé dobÄ?. TÅ?ikrát ten samý motiv, podmaÅ?ujÃcà staccato i závÄ?reÄ?nÄ? kolÃsánà mÄ? udivovaly znovu a znovu.
'Vanjo,
na klavÃr jsem nezapomnÄ?la, pÅ?ipomÃná mi, kdo jsem.
To, co jsi mi napsala, je pravda. Ale i v EliÅ¡ce se tóny dostanou dost vysoko, nemusà být vÅ¡echno tak temné. A kdybych nemÄ?la klavÃr tolik rozladÄ?ný... nebyla by tam faleÅ¡. VÃm, â??kdybyâ?? zůstává, ale... nevÃm, co namÃtnout.
Žij svůj život
Ela'
Oba seÅ¡Ãtky jsem zase peÄ?livÄ? založila a uklidila na dalÅ¡Ã rok. Na rok, kdy mÄ? každou noc pronásledovala ta melodie a já v nà nemohla najÃt, co jsem hledala.
DalÅ¡Ã rok. Nakonec mÄ? na žurnalistiku vzali, s odÅ?enýma uÅ¡ima. Samotná Å¡kola mÄ? pak už bavila, po necelém roce mÄ? i kamarád protlaÄ?il do novin. Kamarád...
â??Takže co dál?â??
â??No já už asi povalÃm domů, mám na zÃtÅ?ek jeÅ¡tÄ? práci,â?? smála jsem se opilá Å¡tÄ?stÃm a vÃnem. VÃno normálnÄ? nepiju.
â??PÅ?espi u mÄ?, jeden neodevzdaný projekt tÄ? nezabije,â?? lÃbnul mÄ? na ucho.
Bylo Å¡estnáctého. Vždycky vÅ¡echno musà vyjÃt tak hloupÄ?.
â??Ráda bych, ale nemůžu. ZÃra ráno... no nÄ?co musÃm doma udÄ?lat. Nezlob se, jindy, ráda...â?? uvÄ?domila jsem si, že jen nesmyslnÄ? kecám, â??kamarádâ?? už se rozhodnÄ? nedÃval pohledem opilého gentlemana.
â??Tak nic, když nechceÅ¡... MÄ?j se, ahoj,â?? pustil mÄ? a ztÄ?žka odeÅ¡el. NÄ?kolikrát se ohlédl, než zmizel za rohem. Zůstala jsem sama.
Od monitoru mÄ? doma pálily oÄ?i, ale ten projekt jsem udÄ?lat chtÄ?la. UsÃnala jsem s hlavou tÄ?žšà než olovo.
'Ello!
NemÄ?la bys to s realizovánÃm svých snů tolik pÅ?ehánÄ?t :-) Jinak se pÅ?epracujeÅ¡ a vyhoÅ?ÃÅ¡.
Gratuluju k té žurnalistice, já jsem se koneÄ?nÄ? dostala na tu architekturu. PamatujeÅ¡ si, jak jsme dÄ?laly tu práci na dÄ?ják? O kubismu? MÄ?la jsi zpracovat Hradec a Pardubice a tak trochu ses na to vykaÅ¡lala. Tu práci bys mohla mÃt jeÅ¡tÄ? v poÄ?ÃtaÄ?i, posÃlala jsem ti ji tehdy.
VÅ¡echno se opakuje. Život se opakuje, každá etapa je tu nÄ?kolikrát, kdyby byla pro každou tu Ä?asovou smyci jedna Ella nebo jedna Vanja, mohly by vyhlÞet každá jednÃm oknem v láznÃch v BohdanÄ?i nebo Grandhotelu v PardubicÃch.
Co si myslÃÅ¡, že by se stalo, kdyby se potkaly?
Žij svůj život,
Vanja'
MyÅ¡lenky si mÄ? tentokrát nacházely samy.
'Vanjo,
pamatuju si, že se kubismus snažà rozebrat vÄ?ci k samotné podstatÄ?. Co mám já rozebÃrat? Sebe, tebe, nebo tenhle dárek od tebe?
Tebe ne, jsi daleko a neznám tÄ?. Dárek - je zajÃmavý a dÄ?kuji ti za nÄ?j, aÄ? mÄ? už stál nejednu bezesnou noc; ale o to asi také nejde, že? Mám snad rozebÃrat sebe? Co mám dÄ?lat? NechceÅ¡ po mnÄ?, abych mluvila o svém pÅ?Ãteli, že ne? Tak o Ä?em?
S pozdravem
Ela'
Co dÄ?lat, když život plyne dál.
VÃm, že mÄ? poslednà vzkaz až nepochopitelnÄ? rozruÅ¡il a tak jsem nemÄ?la sÃlu vnÃmat uražené pohledy toho Ä?lovÄ?ka, který se brzy stal mým pÅ?Ãtelem.
Co se dÄ?je? Jak to Vanja myslela?
Jejà dopis mÄ? zaujal natolik, že jsem si poÅ?ádnÄ? ani nekladla otázku, kde bere tak souÄ?asné postÅ?ehy - vždyÅ¥ tohle nemohla psát v devatenácti letech, na stÅ?ednà škole, na gymnáziu!
Jak to Vanja myslela?
Pavel se nikdy nedozvÄ?dÄ?l, proÄ? jsem k nÄ?mu tehdy poprvé neÅ¡la a co to mám za notýsek. DalÅ¡Ã rok už jsem nechtÄ?la opakovat stejnou chybu, dopÅ?edu jsem vÅ¡ude hlásila, že v tu dobu nemůžu. AlespoÅ? jednou jsem mÄ?la klid.
'Ello!
MyslÃm si, že se máš dobÅ?e, a tak ti gratuluju, to je super, užÃvej život i za mÄ? ;-)
PÅ?edem tÄ? chci varovat, aÅ¥ se nezabýváš tÃm, kolik stránek zbývá. Ano, jsi už za polovinou; myslÃm si, že to vÃÅ¡ od doby, co jsi ten notes vyrábÄ?la. Ale to nenà důležité a vyÅ?eÅ¡Ã se to samo.
Co ti mám povÃdat? Dlouho jsme se nevidÄ?ly... MÄ?l by být tÅ?Ãdnà sraz, ale já na nÄ?j nebudu moct. PÅ?estože lidová strana, deset let moci Ä?lovÄ?ka zkazà a pak se jà tÄ?žko vzdává. Mám problémy. Každý z nás má problémy. I ty, i tvůj pÅ?Ãtel, každý.
NehleÄ? na sebe (a už vůbec ne na mÄ? :-)), rozhlÃdni se, od toho studujeÅ¡.
Žij,
Vanja'
'Vanjo,
nevÃm, jak vÃÅ¡, co vÃÅ¡, ale dÄ?sà mÄ?, že opravdu vÃÅ¡, o Ä?em mluvÃÅ¡.
Internet mi prozradil, co se u vás dÄ?je. Doufejme, že USA pÅ?estane koneÄ?nÄ? zavÃrat oÄ?i, holt demokrati nejsou republikáni. DržÃm vám palce!
Já... S životem se popasuju sama, Vanjo. V prvnÃm - dopise ne, nenà to dopis! - zápisu jsi mi psala, že vÃÅ¡, kdo jsem. ProÄ? mi neprozradÃÅ¡, kdo jsi ty, Vanjo? AÄ? jsem si dÅ?Ãv myslela, že tÄ? znám, nepÅ?iblÞila jsem se ti evidentnÄ? ani na pÃÄ?.
Zbývajà dvÄ? stránky. NevÃm, co ti na nÄ? napÃÅ¡u. TeÄ? doufám, že to bude nÄ?co pozitivnÃho, protože... protože pÅ?es vÅ¡echno mám pocit, že pro mÄ? dÄ?láš vÃc než kdokoliv jiný.
ChtÄ?la bych, aby sis tohle nÄ?kdy pÅ?eÄ?etla.
BuÄ? zdráva, buÄ? Å¡Å¥astná,
Ela'
Dlouho jsem pak pÅ?emýšlela, než jsem vyrazila na pÅ?ednášku.
â??Pavle, pojÄ? dneska nÄ?kam ven,â?? nadhodila jsem odpoledne.
â??Hm?â??
â??Chci si zase jen povÃdat, což už jsme asi rok nedÄ?lali,â?? zasmála jsem se neupÅ?ÃmnÄ? a v duchu si posteskla. Byla to pravda. Každý máme nÄ?jaké problémy. VÃdali jsme se Ä?asto, ale spÃÅ¡ jen proto, abychom se letmo pozdravili, nebo, když bylo vÃc Ä?asu, abychom se spolu vyspali. Nebyl to dobrý vztah.
Procházeli jsme Růžovým sadem a opájeli se vůnà růžÃ.
â??Miluju růže...â??
Pavel se pro jednu hbitÄ? sehl, po chvÃli zápasu ji ukroutil, dvornÄ? poklekl na koleno a podal mi ji: â??Pro vás, sleÄ?no.â??
Rozesmáli jsme se spoleÄ?nÄ?.
â??Pavle, co se v tobÄ? vaÅ?à a nikomu jsi to neÅ?ekl?â?? zeptala jsem se o hodinu pozdÄ?ji, když jsme leželi vedle sebe v trávÄ? a pozorovali vÄ?tve stromů.
â??Co myslÃÅ¡?â?? nadzvedl se trochu. Pak se znovu uvolnil. â??NevÃm, nebude se ti to lÃbit. MnÄ? se možná ulevÃ, ale možná toho pak budu litovat.â?? Nic jsem nenamÃtala. ZaÄ?al vyprávÄ?t sám. â??Tohle je krásné, ale to už dlouho nebylo. MusÃm milovat a ty jsi nemÄ?la tolik Ä?asu. TeÄ? mÄ? to dohánÃ, kdykoliv cÃtÃm Å¡tÄ?stÃ, poÅ?ád je tu ten temný tón. Mám pocit, že jsem jednou s tebou, která jsi teÄ?, a jednou s jinou tebou, která tu byla pÅ?ed dvÄ?ma lety. No a taky jsem mÄ?l pocit, že jsem sám, a tak... jednou... no.â??
MlÄ?ela jsem. TuÅ¡ila jsem to. A teÄ? jsem vÄ?dÄ?la, že je mu to lÃto a podruhé že to už neudÄ?lá.
â??Budeme spolu takhle Ä?astÄ?ji, viÄ??â?? Pocity se ocitly v závratných výšinách.
Závratné výšiny obÄ?as znÄ?jà faleÅ¡nÄ?. Ale když se nechce, nemusà se to slyÅ¡et.
â??Pavle, prosÃm,â?? žádala jsem a po tváÅ?Ãch mi stékaly slzy. Ani se nepohnul.
Najednou jsem vidÄ?la sama sebe, s odstupem, zdálky, ponÞenou a breÄ?ÃcÃ.
Už nevÃm, jestli se alespoÅ? ohlédl, když jsem za sebou definitivnÄ? zavÅ?ela dveÅ?e.
'Ello!
TeÄ? už nejde pÅ?ehlédnout, že je to pÅ?edposlednà stránka. Chci ti Å?Ãct, že mi na tobÄ? hodnÄ? záležÃ. Možná si myslÃÅ¡, že jsi nic, a nechápeÅ¡, že to samé jsem pro sebe já. Nastavily jsme si zrcadla, aÅ¥ už vÃce nebo ménÄ? pÅ?Ãmá. Rovinná, ne? ZajÃmáš se furt o hvÄ?zdy?
Ello! PÅ?edposlednà list a tolik co Å?Ãct. Vyrovnej se sama se sebou, to pÅ?edevÅ¡Ãm. Nikomu nic nedlužÃÅ¡, jen sama sobÄ?.
Žij svůj život.
Vanja'
Co odepsat? Na poslednà stránce bude hůÅ?... co pak? PoÅ¡lu notýsek Vanje na adresu, kterou vyvÄ?Å¡tÃm z postavenà VenuÅ¡e vůÄ?i Jupiteru? KromÄ? toho, v Chorvatsku pÅ?ituhuje - stále tiÅ¡e doufám, že jestliže o tom Vanja vÄ?dÄ?la dopÅ?edu, staÄ?ila utéct pryÄ? dÅ?Ãv, než se MesiÄ? definitivnÄ? zbláznil.
Tak tedy... co?
'Vanjo,
u maturity jsem pÅ?i angliÄ?tinÄ? chtÄ?la Å?Ãct, že jsou pro mÄ? pÅ?átelé moc důležitÃ, ale pÅ?i pohledu na Bobra se mi to slůvko â??importantâ?? vykouÅ?ilo z hlavy. Tehdy jsem improvizovala, že jsou mà pÅ?átelé â??part of meâ??, a teprve teÄ? najednou cÃtÃm, co to znamená. Vanjo, ty jsi já.
NevÃm, co se s tebou dÄ?je. Jen stále doufám, že jsi v poÅ?ádku alespoÅ? tolik, jako já.
Staccato znÃ, potkáváme různÄ? pÅ?Ãtomné sebe, každý máme své problémy. DÃky, aÄ? ti to snad znovu napÃÅ¡u jeÅ¡tÄ? za rok.
BuÄ? tebou,
Ela'
Å kolu jsem v následujÃcÃm roce bez problémů dokonÄ?ila, vážnÄ? je docela jednoduchá, když už se na ni Ä?lovÄ?k dostane. V oÄ?Ãch ostatnÃch jsem dospÄ?la, sama pÅ?ed sebou jsem vÅ¡ak cÃtila, že dospÄ?ju až ve chvÃli, kdy otevÅ?u poslednà list. Co tam bude? Snad se potom Vanja vrátÃ?
NevÄ?dÄ?la jsem.
Vždy jsem seÅ¡Ãtek otevÃrala až po probuzenÃ, ale tentokrát mi to nedalo. Za pár minut půlnoc a já jej otáÄ?ela v rukách, sedÄ?la sama na posteli, z lampiÄ?ky ve zdi tryskal kužel svÄ?tla.
Vanjo! Co mi napÃÅ¡eÅ¡ dnes?
Minuta...
TeÄ?.
OtevÅ?ela jsem seÅ¡it na mÃstÄ? záložky, na loÅ?ském vzkazu. OÄ?ima jsem ani nepÅ?elétla pÃsmo, ihned jsem obrátila list.
Kolem se ozval hrozivý svist vÄ?cÃ, které byly náhle neodolatelnÄ? pÅ?itahovány mým notýskem, a vrhaly se do jÃcnu prázdnoty, který zdobil poslednà stránku. CÃtila jsem neodolatelný tah do dÃry patnáctkrát deset centimetrů, odmÃtala jsem seÅ¡it zavÅ?Ãt nebo pustit, a tak mÄ? to drtilo a lámalo, dusily mÄ? vÄ?ci hromadÃcà se na mnÄ?, jako bych byla Å¡punt...
A náhle ticho.
Nikde nic, jen já uprostÅ?ed niÄ?eho, a kolem, miliardy kilometrů vzdáleny, se tÅ?pytily hvÄ?zdy.
NÄ?kdo ke mnÄ? plul, poznala jsem Vanju, vypadala pÅ?esnÄ? tak, jako kdysi ve Å¡kole, jen byla vyzáblejÅ¡Ã a na odhalené kůži jà zely jizvy. OÄ?i mÄ?ly ale stále tu samou jiskru jako dÅ?Ãv.
'Vanjo!'
'Ello.'
'NeslyÅ¡Ãm tÄ?...?'
'PÃÅ¡eme pÅ?ÃbÄ?h, Ello. Poslechla jsi mÄ?? Vyrovnala ses sama se sebou?'
Krátce jsem se zamyslela. 'Ano.'
Vanja pÅ?iplula až ke mnÄ? a chytla mÄ? za ruku. 'Tak pojÄ?me psát.'