Eithné

19.6.2007 - 01:38:32

Notýsek

Asi nikdy jsem nebyla tolik zv�?davá na reakci �?tená�?ů, jako nyní u tohoto dílka. Je to spíš pokus, nakolik jdou pochopit myšlenky vrhnuté na papír, kolik z nich se mi poda�?í p�?edat dál. Proto budu za každý komentá�? velice ráda, díky.

�??Tak zase n�?kdy,�?? lou�?ím se a pociťuji lítost. P�?es všechno jsem si je nakonec dokázala oblíbit, skoro všechny; p�?es po�?áte�?ní výhrady, p�?es odlišný styl života a naprosto opa�?né názory mi budou chyb�?t. Cítím to.
�??Elo, po�?kej,�?? zastavil m�? Vanjin hlas, když jsem se kone�?n�? dokázala oto�?it a ud�?lat první krok pry�?. �??N�?co pro tebe mám. Hele, je to jen taková... blbina, ale tak já doufám, že se ti to bude líbit. Na, a rozbal si to až doma, jo?�??
�??Jé, díky...�?? Nep�?ipadá mi hloupé, že já pro ni nic nemám. Zrovna Vanja je jedním z t�?ch lidí, u kterých si jsem jistá, že v�?dí, co si myslím, aniž bych to musela �?íkat nahlas. V tuhle chvíli jsem v�?d�?la, že Vanja cítí, že mi bude chyb�?t. �??Ale ješt�? se uvidíme, ne?�??
�??Vracím se domů, do Chorvatska. Ségra tady ješt�? dochodí školu a pak p�?ijede taky... Táta tady už skon�?il s prací, víš. Takže... no jako nevím.�??
Za�?aly m�? pálit o�?i. To snad ne! Ne�?ekala jsem to... Vanju nechci ztratit, je to tak výborný �?lov�?k... Objaly jsme se, a�? tohle gesto obvykle považuji za teatrální a sm�?šné. Te�? ne.
�??Tak se m�?j a napiš n�?kdy,�?? rozlou�?ila jsem se pak a vykro�?ila kone�?n�? pry�?.
Vanja je zvláštní �?loví�?ek. Chorvatka, která žila asi deset let v �?esku. �?lov�?k, o kterém neváhám �?íct, že má vlastní styl - je p�?ímá, svérázná, inteligentní a jestliže si vybrala, že z ní bude architektka, pak si jsem jistá, že její stavby nezapadnou mezi ostatní.
Z balí�?ku doma vyklouzl malý a tenký sešítek, ru�?n�? vázaný, s prokládanými deskami z kartonu a nadepsán slovem �??Elle�??, dole v rohu stálo �??od Vanji�??. Byl krásný, byl... no, zkrátka od Vanji. Oto�?ila jsem první stránku a za�?etla se do drobného špi�?atého rukopisu.
'Ahoj,
takže jsme se práv�? rozlou�?ily a nikdy se už neuvidíme.
Nechci, abys na m�? zapomn�?la, takže jsem ti vyrobila toto. Dneska je 17.6.2007 a pro dnešní den máš jen tuhle stránku a nic víc. Každý rok můžeš jeden list oto�?it, tam t�? �?eká vzkaz. Vím, kdo jsi, Ello, a vím, že si ten sešit neprohlídneš dneska celý. Vím to a v�?�?ím ti.
N�?jak úpln�? nevím, co ti mám napsat, snad jsem ti dneska �?ekla, že t�? mám ráda a že je mi toho lou�?ení líto. Je super, že jsem t�? poznala.
M�?j se p�?kn�? a nezapome�? na m�?.
Vanja'
Dole byly nakreslené dv�? siluety lidí, které si mávaly, ob�? zcela charakteristické - já a Vanja.
Víc nic.
Bylo mi podivn�?. Slza p�?ekonala cestu p�?es tvá�? a dopadla na stránku. Rychle jsem ji ot�?ela, ale inkoust trochu rozmazala. Nev�?d�?la jsem, jak se mám cítit. Byla jsem najednou tolik... prázdná.
Ješt�? ten den jsem vyhrabala starou kartónovou krabici, namo�?ila a nechala ztvrdnout papír a vyrobila p�?esn�? identický notýsek. Jen nadpis zn�?l �??Vanje�?? a dole bylo �??od Ely�??; krom�? toho, ten, který jsem dostala já, byl mnohem hez�?í, protože je Vanja ve veškerých výtvarných pracech p�?ece jen mnohem lepší než já.
Zírala jsem do vzkazu, který byl ur�?ený jenom mn�? a nikomu jinému, a s perem nad papírem p�?emýšlela, co psát. Hlavu, jindy tolik plnou nápadů, jsem m�?la jako tabulu rasu, nepopsanou desku.
'Vanjo,
ty jsi �?lov�?k, který nikdy nezapadne do davu. Tak jsi proplula mým úsekem života, který zahrnoval gympl, a zanechala za sebou hodn�? výraznou stopu, která se nikdy nezacelí.
Doma si najdeš nové kamarády a najdeš tam i ty staré. Vím, že jsem za ty �?ty�?i roky nebyla nikdo, také jen kamarádka, ale jestli jsem pro tebe tím, �?ím jsi pro m�? ty, pak jsem spokojená.
I ty se m�?j p�?kn�?
Ela'
Pak jsem oba sešity založila na první stránce a uložila je mezi své deníky. Do stolního kalendá�?e jsem na 17.6. p�?ipsala �??dárek od Vanji�?? a tím pro m�? p�?íb�?h na rok skon�?il.

Rok jsem strávila v jazykových kurzech, protože jsem se nedostala na vysokou školu. M�?la jsem tak víc volného �?asu a tak jsem jím také nakládala, jak se mi zlíbilo.
�??Nazdar. Dnes vlacek? Spacaky s sebou, navrat az vecer. Hobo zdar!�??
Bylo šestnáctého �?ervna.
Na nic m�? nikdo nenalákal tak spolehliv�? jako na hobo, zamilovala jsem se do toho tuláctví, opájel m�? studený no�?ní vítr a nespoutaná volnost, jakou �?lov�?k pocítí jen tehdy, když se �?ítí s nákladem d�?eva nebo kamene po no�?ní železnici. Pražce šeptají magickou formuli �??doode's - ka den�?? a obzory lákají do dalekých krajů.
�??Srry, nemuzu, priste. Zitra?�??
Nemůžu. Nepot�?ebuju, aby mi to p�?ipomínal kalendá�?, skoro každý ve�?er si na ten notýsek vzpomenu. A vím, že až se sedmnáctého ráno vzbudím, chci ho mít u sebe, abych si mohla p�?e�?íst, co mi �?íká n�?kdo, koho jsem rok nevid�?la.
'Ello!
Zm�?nila ses a p�?ece zůstáváš stejná. Po�?ád jsme jen d�?ti :-)
�?íkalas mi, že jsi o svaťáku hrála denn�? na klavír. Pokra�?uješ v tom? Povídalas, že se u�?íš nazpam�?ť Pro Elišku. Zahraj to te�?, prosím. Chci ti n�?co ukázat. Vybav si tu melodii v duchu - slyšíš to temné staccato hluboko pod melodií? Podbarvuje ji a sd�?luje, že není všechno tak krásné a uhlazené, jak by být m�?lo. Našlas to v tom?
Tak dob�?e, hraj dál. Znovu a pak ješt�? pot�?etí ten samý motiv - p�?emýšlej. A hraj dál.
Konec. Poslední akord levou rukou, ano? Jak to zn�?lo? V�?�?ím, že Elišku už umíš dob�?e, a p�?esto jsi tam zaváhala. Pro�?? Bojíš se snad skon�?it?
M�?j se
Vanja'
Od klavíru jsem odešla až po dlouhé dob�?. T�?ikrát ten samý motiv, podma�?ující staccato i záv�?re�?n�? kolísání m�? udivovaly znovu a znovu.
'Vanjo,
na klavír jsem nezapomn�?la, p�?ipomíná mi, kdo jsem.
To, co jsi mi napsala, je pravda. Ale i v Elišce se tóny dostanou dost vysoko, nemusí být všechno tak temné. A kdybych nem�?la klavír tolik rozlad�?ný... nebyla by tam faleš. Vím, �??kdyby�?? zůstává, ale... nevím, co namítnout.
Žij svůj život
Ela'
Oba sešítky jsem zase pe�?liv�? založila a uklidila na další rok. Na rok, kdy m�? každou noc pronásledovala ta melodie a já v ní nemohla najít, co jsem hledala.

Další rok. Nakonec m�? na žurnalistiku vzali, s od�?enýma ušima. Samotná škola m�? pak už bavila, po necelém roce m�? i kamarád protla�?il do novin. Kamarád...
�??Takže co dál?�??
�??No já už asi povalím domů, mám na zít�?ek ješt�? práci,�?? smála jsem se opilá št�?stím a vínem. Víno normáln�? nepiju.
�??P�?espi u m�?, jeden neodevzdaný projekt t�? nezabije,�?? líbnul m�? na ucho.
Bylo šestnáctého. Vždycky všechno musí vyjít tak hloup�?.
�??Ráda bych, ale nemůžu. Zíra ráno... no n�?co musím doma ud�?lat. Nezlob se, jindy, ráda...�?? uv�?domila jsem si, že jen nesmysln�? kecám, �??kamarád�?? už se rozhodn�? nedíval pohledem opilého gentlemana.
�??Tak nic, když nechceš... M�?j se, ahoj,�?? pustil m�? a zt�?žka odešel. N�?kolikrát se ohlédl, než zmizel za rohem. Zůstala jsem sama.
Od monitoru m�? doma pálily o�?i, ale ten projekt jsem ud�?lat cht�?la. Usínala jsem s hlavou t�?žší než olovo.
'Ello!
Nem�?la bys to s realizováním svých snů tolik p�?ehán�?t :-) Jinak se p�?epracuješ a vyho�?íš.
Gratuluju k té žurnalistice, já jsem se kone�?n�? dostala na tu architekturu. Pamatuješ si, jak jsme d�?laly tu práci na d�?ják? O kubismu? M�?la jsi zpracovat Hradec a Pardubice a tak trochu ses na to vykašlala. Tu práci bys mohla mít ješt�? v po�?íta�?i, posílala jsem ti ji tehdy.
Všechno se opakuje. Život se opakuje, každá etapa je tu n�?kolikrát, kdyby byla pro každou tu �?asovou smyci jedna Ella nebo jedna Vanja, mohly by vyhlížet každá jedním oknem v lázních v Bohdan�?i nebo Grandhotelu v Pardubicích.
Co si myslíš, že by se stalo, kdyby se potkaly?
Žij svůj život,
Vanja'
Myšlenky si m�? tentokrát nacházely samy.
'Vanjo,
pamatuju si, že se kubismus snaží rozebrat v�?ci k samotné podstat�?. Co mám já rozebírat? Sebe, tebe, nebo tenhle dárek od tebe?
Tebe ne, jsi daleko a neznám t�?. Dárek - je zajímavý a d�?kuji ti za n�?j, a�? m�? už stál nejednu bezesnou noc; ale o to asi také nejde, že? Mám snad rozebírat sebe? Co mám d�?lat? Nechceš po mn�?, abych mluvila o svém p�?íteli, že ne? Tak o �?em?
S pozdravem
Ela'

Co d�?lat, když život plyne dál.
Vím, že m�? poslední vzkaz až nepochopiteln�? rozrušil a tak jsem nem�?la sílu vnímat uražené pohledy toho �?lov�?ka, který se brzy stal mým p�?ítelem.
Co se d�?je? Jak to Vanja myslela?
Její dopis m�? zaujal natolik, že jsem si po�?ádn�? ani nekladla otázku, kde bere tak sou�?asné post�?ehy - vždyť tohle nemohla psát v devatenácti letech, na st�?ední škole, na gymnáziu!
Jak to Vanja myslela?
Pavel se nikdy nedozv�?d�?l, pro�? jsem k n�?mu tehdy poprvé nešla a co to mám za notýsek. Další rok už jsem necht�?la opakovat stejnou chybu, dop�?edu jsem všude hlásila, že v tu dobu nemůžu. Alespo�? jednou jsem m�?la klid.
'Ello!
Myslím si, že se máš dob�?e, a tak ti gratuluju, to je super, užívej život i za m�? ;-)
P�?edem t�? chci varovat, ať se nezabýváš tím, kolik stránek zbývá. Ano, jsi už za polovinou; myslím si, že to víš od doby, co jsi ten notes vyráb�?la. Ale to není důležité a vy�?eší se to samo.
Co ti mám povídat? Dlouho jsme se nevid�?ly... M�?l by být t�?ídní sraz, ale já na n�?j nebudu moct. P�?estože lidová strana, deset let moci �?lov�?ka zkazí a pak se jí t�?žko vzdává. Mám problémy. Každý z nás má problémy. I ty, i tvůj p�?ítel, každý.
Nehle�? na sebe (a už vůbec ne na m�? :-)), rozhlídni se, od toho studuješ.
Žij,
Vanja'
'Vanjo,
nevím, jak víš, co víš, ale d�?sí m�?, že opravdu víš, o �?em mluvíš.
Internet mi prozradil, co se u vás d�?je. Doufejme, že USA p�?estane kone�?n�? zavírat o�?i, holt demokrati nejsou republikáni. Držím vám palce!
Já... S životem se popasuju sama, Vanjo. V prvním - dopise ne, není to dopis! - zápisu jsi mi psala, že víš, kdo jsem. Pro�? mi neprozradíš, kdo jsi ty, Vanjo? A�? jsem si d�?ív myslela, že t�? znám, nep�?iblížila jsem se ti evidentn�? ani na pí�?.
Zbývají dv�? stránky. Nevím, co ti na n�? napíšu. Te�? doufám, že to bude n�?co pozitivního, protože... protože p�?es všechno mám pocit, že pro m�? d�?láš víc než kdokoliv jiný.
Cht�?la bych, aby sis tohle n�?kdy p�?e�?etla.
Bu�? zdráva, bu�? šťastná,
Ela'
Dlouho jsem pak p�?emýšlela, než jsem vyrazila na p�?ednášku.
�??Pavle, poj�? dneska n�?kam ven,�?? nadhodila jsem odpoledne.
�??Hm?�??
�??Chci si zase jen povídat, což už jsme asi rok ned�?lali,�?? zasmála jsem se neup�?ímn�? a v duchu si posteskla. Byla to pravda. Každý máme n�?jaké problémy. Vídali jsme se �?asto, ale spíš jen proto, abychom se letmo pozdravili, nebo, když bylo víc �?asu, abychom se spolu vyspali. Nebyl to dobrý vztah.
Procházeli jsme Růžovým sadem a opájeli se vůní růží.
�??Miluju růže...�??
Pavel se pro jednu hbit�? sehl, po chvíli zápasu ji ukroutil, dvorn�? poklekl na koleno a podal mi ji: �??Pro vás, sle�?no.�??
Rozesmáli jsme se spole�?n�?.
�??Pavle, co se v tob�? va�?í a nikomu jsi to ne�?ekl?�?? zeptala jsem se o hodinu pozd�?ji, když jsme leželi vedle sebe v tráv�? a pozorovali v�?tve stromů.
�??Co myslíš?�?? nadzvedl se trochu. Pak se znovu uvolnil. �??Nevím, nebude se ti to líbit. Mn�? se možná uleví, ale možná toho pak budu litovat.�?? Nic jsem nenamítala. Za�?al vypráv�?t sám. �??Tohle je krásné, ale to už dlouho nebylo. Musím milovat a ty jsi nem�?la tolik �?asu. Te�? m�? to dohání, kdykoliv cítím št�?stí, po�?ád je tu ten temný tón. Mám pocit, že jsem jednou s tebou, která jsi te�?, a jednou s jinou tebou, která tu byla p�?ed dv�?ma lety. No a taky jsem m�?l pocit, že jsem sám, a tak... jednou... no.�??
Ml�?ela jsem. Tušila jsem to. A te�? jsem v�?d�?la, že je mu to líto a podruhé že to už neud�?lá.
�??Budeme spolu takhle �?ast�?ji, vi�??�?? Pocity se ocitly v závratných výšinách.
Závratné výšiny ob�?as zn�?jí falešn�?. Ale když se nechce, nemusí se to slyšet.

�??Pavle, prosím,�?? žádala jsem a po tvá�?ích mi stékaly slzy. Ani se nepohnul.
Najednou jsem vid�?la sama sebe, s odstupem, zdálky, poníženou a bre�?ící.
Už nevím, jestli se alespo�? ohlédl, když jsem za sebou definitivn�? zav�?ela dve�?e.
'Ello!
Te�? už nejde p�?ehlédnout, že je to p�?edposlední stránka. Chci ti �?íct, že mi na tob�? hodn�? záleží. Možná si myslíš, že jsi nic, a nechápeš, že to samé jsem pro sebe já. Nastavily jsme si zrcadla, ať už více nebo mén�? p�?ímá. Rovinná, ne? Zajímáš se furt o hv�?zdy?
Ello! P�?edposlední list a tolik co �?íct. Vyrovnej se sama se sebou, to p�?edevším. Nikomu nic nedlužíš, jen sama sob�?.
Žij svůj život.
Vanja'
Co odepsat? Na poslední stránce bude hů�?... co pak? Pošlu notýsek Vanje na adresu, kterou vyv�?štím z postavení Venuše vů�?i Jupiteru? Krom�? toho, v Chorvatsku p�?ituhuje - stále tiše doufám, že jestliže o tom Vanja v�?d�?la dop�?edu, sta�?ila utéct pry�? d�?ív, než se Mesi�? definitivn�? zbláznil.
Tak tedy... co?
'Vanjo,
u maturity jsem p�?i angli�?tin�? cht�?la �?íct, že jsou pro m�? p�?átelé moc důležití, ale p�?i pohledu na Bobra se mi to slůvko �??important�?? vykou�?ilo z hlavy. Tehdy jsem improvizovala, že jsou mí p�?átelé �??part of me�??, a teprve te�? najednou cítím, co to znamená. Vanjo, ty jsi já.
Nevím, co se s tebou d�?je. Jen stále doufám, že jsi v po�?ádku alespo�? tolik, jako já.
Staccato zní, potkáváme různ�? p�?ítomné sebe, každý máme své problémy. Díky, a�? ti to snad znovu napíšu ješt�? za rok.
Bu�? tebou,
Ela'

Školu jsem v následujícím roce bez problémů dokon�?ila, vážn�? je docela jednoduchá, když už se na ni �?lov�?k dostane. V o�?ích ostatních jsem dosp�?la, sama p�?ed sebou jsem však cítila, že dosp�?ju až ve chvíli, kdy otev�?u poslední list. Co tam bude? Snad se potom Vanja vrátí?
Nev�?d�?la jsem.
Vždy jsem sešítek otevírala až po probuzení, ale tentokrát mi to nedalo. Za pár minut půlnoc a já jej otá�?ela v rukách, sed�?la sama na posteli, z lampi�?ky ve zdi tryskal kužel sv�?tla.
Vanjo! Co mi napíšeš dnes?
Minuta...
Te�?.
Otev�?ela jsem sešit na míst�? záložky, na lo�?ském vzkazu. O�?ima jsem ani nep�?elétla písmo, ihned jsem obrátila list.
Kolem se ozval hrozivý svist v�?cí, které byly náhle neodolateln�? p�?itahovány mým notýskem, a vrhaly se do jícnu prázdnoty, který zdobil poslední stránku. Cítila jsem neodolatelný tah do díry patnáctkrát deset centimetrů, odmítala jsem sešit zav�?ít nebo pustit, a tak m�? to drtilo a lámalo, dusily m�? v�?ci hromadící se na mn�?, jako bych byla špunt...
A náhle ticho.
Nikde nic, jen já uprost�?ed ni�?eho, a kolem, miliardy kilometrů vzdáleny, se t�?pytily hv�?zdy.
N�?kdo ke mn�? plul, poznala jsem Vanju, vypadala p�?esn�? tak, jako kdysi ve škole, jen byla vyzáblejší a na odhalené kůži jí zely jizvy. O�?i m�?ly ale stále tu samou jiskru jako d�?ív.
'Vanjo!'
'Ello.'
'Neslyším t�?...?'
'Píšeme p�?íb�?h, Ello. Poslechla jsi m�?? Vyrovnala ses sama se sebou?'
Krátce jsem se zamyslela. 'Ano.'
Vanja p�?iplula až ke mn�? a chytla m�? za ruku. 'Tak poj�?me psát.'

Eithné - Povídky - 1826x - Komentáře (9) - Vložit komentář

Webdesign by nAS