Eithné

16.2.2005 - 21:54:58

And�?lská k�?ídla

T�?etí a letos poslední váno�?ní povídka. Je z nich nejvíce melancholická, tak jsem se cítila na Št�?drý den...

Padá sníh, jsou tu Vánoce. Padá sníh a promlouvá k nám hlas rolni�?ek. Stovky d�?tských p�?ání letí k nebi a stovky p�?ání jsou ukryty v srdcích dosp�?lých. Jsou tu Vánoce.

Schoulená postava sedí u okna a hledí na fádní m�?stskou še�?. Plná deprese o�?ekává, v co zase letos vyvrcholí ten p�?edváno�?ní stres, a toužebn�? hledí na obzor, k lesům.

Být tam, být pry�? odsud, být co nejdále od lidí... O�? by mi bylo líp...

Ta postava jsem já.
Můj pohled proniká bílým závojem padajícího sn�?hu, pozvolna halícím m�?sto do svého hávu. Dívám se, jak vlo�?ky tan�?í ve v�?tru, a cht�?la bych být jako ony, nespoutaná, svobodná, bez citu.
Pomalu nastal Št�?drý ve�?er. V ostatních rodinách již zasedali ke stolu, když já stále ješt�? sed�?la a ml�?ela v pokoji své sestry, která si m�? nevšímala.

Rodi�?e nikdy nedokáží p�?ijít v�?as, budeme tady i dnes ve�?er samy?

Za okny se mihl stín sv�?tlejší než b�?l a oslepila m�? zlatavá barva. Když jsem otev�?ela o�?i, stála vedle m�? postava v šatech z oblaků a s k�?ídly barvy t�?pytivého medu.

And�?l...

Nemohla jsem se vynadívat na jeho krásu, na jeho nevšednost a dokonalost.
�??Kdo jsi?�?? zeptala se má sestra a protrhla tak tém�?�? posvátné ticho.
�??Posel Vánoc,�?? odpov�?d�?l hlasem, který zn�?l jako tisíce malých zvone�?ků. �??Létáme po sv�?t�? a navšt�?vujeme ty, kterým chybí láska. Je to náš váno�?ní dárek...�??
Nemohla jsem uv�?�?it. Že by m�? potkalo takové št�?stí? M�??
And�?l pohladil vzduch a vzal do ruky svazek vláken. Opatrn�? z nich vypletl jedno �?erné a ud�?lal na n�?m uzel. �??Budeš m�? milovat, dokud nep�?estanu milovat já tebe,�?? usmál se na mou sestru a já se zachv�?la.
Má sestra mu neoponovala. Pro�? také? Byl krásný, milý, pro�? se ho tedy vzdát? Jen proto, že ona k n�?mu lásku necítila?
Všechno bylo špatn�?. V�?d�?la jsem, že si and�?l vybral špatné vlákno.

Pro�? zrovna to mé, pro�?? Te�? ho miluji, zatímco on svou lásku dává mé sest�?e... Kdy tohle p�?estane, kdy se p�?estanu trápit? Až m�? p�?estane milovat? A kdy to bude? Vždyť on má rád mou sestru!

Má sestra prožila ty nejkrásn�?jší svátky. Všude chodila se svým and�?lem, všude ho brala s sebou a všude se chlubila svým novým p�?ítelem.
A já jen bezmocn�? zavírala o�?i, když se ti dva spolu mazlili a líbali, a rad�?ji jsem šla ven do mrazu a dešt�?, když se zamykali v ložnici.
Byla jsem sama a nikdo mi nemohl pomoci.
Jako t�?lo bez duše jsem bloudila váno�?n�? vyzdobenou Prahou, ale o�?i mi p�?ikryl závoj bolesti a žalu. Možná to byly nejkrásn�?jší svátky v roce, ale pro m�? to znamenalo jen nejbolestiv�?jší a nejkrut�?jší období života.

Života... Života? Co je život? Nebo kdo? Pohrdám jím! Na co žiji, když nikdy nepotkám na své cest�? n�?co p�?kného?

Byl to pro m�? trest a já ani nev�?d�?la, za co. Snad za mou zbab�?lost, když jsem nedokázala dokon�?it své gesto, které jsem zapo�?ala v myšlenkách.

Možná opravdu žiju jen v iluzi, možná jsem byla prost�? naivní a �?ekala jsem od života n�?co, co mi nikdy nedá. Ať tak �?i tak, držím te�? v ruce žiletku a p�?emýšlím. Co by se asi stalo, kdybych si ji p�?iložila k záp�?stí a rychle �?ízla? Nemusela bych p�?itla�?it, jde mi jen o ten pocit blízkosti smrti.

Náhodný zápis v deníku, který nebyl sám. A já za�?ala pohrdat i sama sebou, protože a�? bych cht�?la, p�?itla�?it na nůž jsem nedokázala. Byla jsem bezmocná.
Nastal nový rok. Sest�?in and�?l zmizel.
Když jsem ho již dlouho nepotkala, zeptala jsem se jí na to. Sestra pokr�?ila rameny: �??Musel zase odejít. Byl zde jen na Vánoce.�??
Jí to bylo jedno, nikdy ho nem�?la ráda. Ale já?
Už o tom nem�?lo cenu p�?emýšlet. Mé srdce sice bolelo jako sám �?ábel a p�?i každé myšlence mi sv�?t zezlátl sv�?tlem and�?lských k�?ídel, ale já se vzdala.

P�?iložila jsem si na ruku žiletku se šťastným v�?domím, že te�? už to neud�?lám.
Jen pro ten pocit jsem slab�? táhla, jenom trošku, ani kapka krve se neobjevila.
Te�? si �?íkám, že jsem to možná nem�?la d�?lat, protože jsem pochopila, jak je to jednoduché a že p�?íšt�? to možná opravdu ud�?lám. Te�? se toho hrozn�? bojím, protože vím, že bez nad�?je, která mi poskrovnu zbývala, bych už možná byla mrtvá. Už bych se nesmála jako dnešní odpoledne, byla bych mrtvá.
Je mi šestnáct let.

Nad�?je zbývá vždy. And�?l se t�?eba za rok vrátí, to je zbytek mé nad�?je. Já ho totiž nikdy nedokážu p�?estat milovat, v mém srdci zůstává chladná díra a na �?erném vlákn�? uzel.
Možná, že ho potkám jindy. T�?eba již nebude mít k�?ídla a nebude tak krásný, ale bude to on. T�?eba to ani nebude na Vánoce. Každý svého and�?la n�?kdy našel a já se modlím, abych jej našla i já.
Byl to krásný váno�?ní dárek, dar cenit si toho, co možná jednou dostanu. Snad by jen mohl mén�? bolet...

Eithné - Povídky - 2243x - Komentáře (1) - Vložit komentář

Webdesign by nAS